Pojď, nech mne zírat...

Augustin Eugen Mužík

Pojď, nech mne zírat....zírat...
Pojď, nech mne zírat v tajemný svůj zrak, jak moře hloub tam tmavě azurový, kde vše má božské nevinnosti znak, z níž ruka boží tvoří vesmír nový. V něm tmí se mír a září lásky svit, a plynou tiché myšlénky a dumy, v něm vidím s bázní důvěru se chvít a vlny života, jak na dně šumí. Kdy čelem jasným náhlý projde stín, já čekám v bázni nad tebe se chýle jak hvězdář, který hledí v noci klín, kdy zas mi vzejdou hvězdy lásky bílé. [29]

Kniha Jarní bouře (1882)
Autor Augustin Eugen Mužík