Jak ptáka tažného...

Augustin Eugen Mužík

Než příkrov sněhu rodnou zemi skryje, já umru – cítím v slabém srdce chvění, že k dalším bojům síly víc v něm není, že z posledních již ohně zbytků žije. Ten příkrov také mně příkrovem bude, v zem chladnou moje vřelé srdce složí, do čela vtisknou korunu mně z hloží, a rodná zem přec dá mi lůžka všude. Jsem poutník bludný – jenž se s cestou minul, nad skonem mým se nikdo nezarmoutí, všem lidem byl neznámý cíl mé pouti jak ptáka tažného, jenž kdesi zhynul. Pak v snění věčném budu vzpomínati čím byl v můj život mlhavý a bídný tvé vroucí lásky jeden úsměv vlídný a boha prosit, ať ti štěstím splatí.

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

72. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. NÁŠ OSUD (František Šimeček)
  2. 168. Již se opět zamračilo nebe, (František Sušil)
  3. V náladě večerní. ( K. Egor)
  4. *** (Augustin Eugen Mužík)
  5. NAD PRÁZDNOU KOLÉBKOU. (Ferdinand Tomek)
  6. V sněhu. (Xaver Dvořák)
  7. ČTYŘI PÍSNĚ. (Otakar Theer)
  8. NIC NEZBYLO MI... (Josef Rosenzweig-Moir)
  9. AMARA. (Jaroslav Vrchlický)
  10. XXXVI. Když mrazivý dech na podzim (Vincenc Furch)