V tu píseň dal jsem duši svoji celou,
kterou jsem tobě zpíval naposled.
Zda našla hruď tvou citlivou a vřelou,
či ustýdla v ní v led?
A s jakým citem odešla jsi v dál,
když vědělas, že navždy míjíme se?
V tvých krásných očích divný oheň plál,
a v mých teď, vzdálená, se smutku slza třese.
Ó jestli vzpomínky jsou duším drahé,
pak na tě nezapomenu již víc,
na ony chvíle posvátné a blahé,
když v tvou jsem hleděl líc.
Já bál se doufat, věřit v blaha sen,
vdyť ty bys příliš velkým štěstím byla,
já mnil, za jeden po tvém boku den
že bys mne na věky a navždy opustila.
A tak se stalo... Teď jen hádám z dáli,
že žitím putuje, já také kdes
jsem vystavět chtěl sobě chrámek malý
a první základ snes.
Dnes neznám ani onen smutný kout,
kde vyplakat bych měl své slzy všecky,
a hrobním nápisem si vzpomenout
na místo chudinké, kde dříve sen můj dětský.
Ó M..., tvé nechci zradit jméno,
jáť bojím se, je hlasně vyslovit;
však v duši mé je leskem ozářeno,
jímž skví se zbožný cit.
Jak věčná lampa v chrámu soumrakém
svou lije sladkou zář na oltář svatý,
tak před obrazem tvým svit pěstím, zázrakem
jenž od tvé přečisté byl duše v srdci vzňatý.
Já dojdu chvíle, s životem kdy shasne
ten božský oheň v bludných prsou mých.
Můj slední pozdrav z hrudi slabohlasné
by cestou k tobě ztich’!
Jak rád bych aspoň při svém skonu s ním
svou hlavu těžkou složil ve tvém klínu!
Toť celé přání mé – leč s bohem navždy! Vím:
já kdesi daleko od tebe smutně zhynu.