KVĚTY POLNÍ.
Patřte na květy polní.
Kristus.
Květ svlačce bílý, který v světlo denní
svůj kalich noří, večer zavírá se,
ten symbol lidské práce, která změní
svět jednou v ráj, jak v staré planul kráse.
A rudý koukol, který roste v poli
tak smutně, sám, jak chudí v světa dáli,
a obilí když svezou do stodoly,
jej vyvrhnou a s pohrdou pak spálí.
A chrpu modrou, blankytné to kvítí,
jež prokmitává žlutavými klásky
jak čisté dívčí oko, které svítí
a září leskem svaté, tiché lásky:
To nesu Tobě, barvy ony svaté,
jež drahy nám jsou, které českou krví
[7]
jsme omývali rádi častokráte,
by plály jak v den předků našich prvý.
To nesu Tobě, natrhav je ranně
i s krve, slz neb rosy krůpějemi
na roli ducha, již jsem z boží dlaně
vzal v dědictví, svůj odkaz na té zemi.
Zde vezmi... Prosté, polní jsou to květy,
však lidský duch, jenž vesmírem se vznáší,
když sbádá, pozná, sečte všecky světy,
přec na konec se vrací k hroudě naší!
8