KVĚTY POLNÍ.

Augustin Eugen Mužík

KVĚTY POLNÍ. Patřte na květy polní. Kristus.
Květ svlačce bílý, který v světlo denní svůj kalich noří, večer zavírá se, ten symbol lidské práce, která změní svět jednou v ráj, jak v staré planul kráse. A rudý koukol, který roste v poli tak smutně, sám, jak chudí v světa dáli, a obilí když svezou do stodoly, jej vyvrhnou a s pohrdou pak spálí. A chrpu modrou, blankytné to kvítí, jež prokmitává žlutavými klásky jak čisté dívčí oko, které svítí a září leskem svaté, tiché lásky: To nesu Tobě, barvy ony svaté, jež drahy nám jsou, které českou krví [7] jsme omývali rádi častokráte, by plály jak v den předků našich prvý. To nesu Tobě, natrhav je ranně i s krve, slz neb rosy krůpějemi na roli ducha, již jsem z boží dlaně vzal v dědictví, svůj odkaz na té zemi. Zde vezmi... Prosté, polní jsou to květy, však lidský duch, jenž vesmírem se vznáší, když sbádá, pozná, sečte všecky světy, přec na konec se vrací k hroudě naší! 8