Dub a palma.

Augustin Eugen Mužík

Dub a palma.
Vedle dubu těsně štíhlá palma stojí, kořeny s ním splítá, větve s jeho pojí, šumí jemu píseň samý ples a ston, jeho pádu chvíle její bude skon. Snad že před sty lety jak dvě duše lidí, které milují se a se nenávidí, žili zde již spolu divých vášní shon, jeho pádu chvíle byl i její skon! [57]