Bludné duše.

Bludné duše.
Jsou lidé, kteří v celé žití hlídají rodné země práh, jenž sebe doma cize cítí jen v snění nebo myšlénkách. Jim stačí obzor povědomý, za moře sobě nepřejí, zde klidně staví stany, domy, svou pýchu i svou naději. To tajné pouto, které vleče jich noha žitím za sebou, v něž pot i slza časem steče, to stalo se jim potřebou. Tak lehce mrou, jak vždycky žili, a jejich duše blažená pak hlídá hrob jich, v sněhobílý květ kaliny tam vtělená. [50] Jsou jiní, které divá touha od rodných záhy žene bran, jich život – karavana dlouhá, či koráb, bouřným vichrem hnán. Pod palmou nebo pod stožárem v mžik přilétne k nim vlídný sen, a tehda divným jakýms žárem jich obličej je zanícen. O rodné zemi sen... a v bdění zří ptáky spěti k domovu, tu klnou svému poblouzení a dále spějí poznovu. Na moři pustém, v pouští kleté zlá choroba je zachvátí, jich kosti divý Samum smete neb hnusný žralok utratí. Jich duše rodnou zemi hledá a kvílí v marném toužení – to bouřlivák tam křídla zvedá a křičí v divém úpění – – 51 To divý orkan pouští šílí a lítá prudce sem a tam, štká, prosí, úpí, stená, kvílí, od vlasti svojí dalek – sám. 52