České vánoce.

Augustin Eugen Mužík

České vánoce.
Svit chladných hvězd a větrů hudba hrají po zavátém a mrtvotichém kraji, a havran píseň smrti skřehoce – a český lid své slaví vánoce. Od domu k domu, po cizinském prahu synové vlasti bloudí v smutném tahu a když se jeden skácí v sníh a led, se slzou zmrzlou druzí kráčí v před. Tisíce jich, co ve ciziny sněhu, zmizeli navždy od rodného břehu, vyhnanci všude, psanci v světě tom, jen hvězdná zář byl vánoční jim strom, Tak bylo druhdy. Vnuk teď hrůzou bledne, kdy přízrak dob těch ze hrobů se zvedne a svoji tesknou báj mu šepoce, jak praděd náš své slavil vánoce. [144] A dnes jest Čechu zas, jak vyštván, znovu by uchopit měl berlu vyhnancovu, být bez vlasti zas, psancem v světě tom, a jen zář hvězdnou vánoční mít strom... 145