V. Umřeme, umřeme! Z našeho těla

V.
Umřeme, umřeme! Z našeho těla Umřeme, umřeme! Z našeho těla
hrob si svou potravu zdělá. Hrob aby pravým být mohl hrobem, nutno nám, být jeho robem. Jestliže z hrobu pak květiny vzrostou, šeptají báji tu prostou, starý náš tvar že v podobě jiné znovu se ke slunci vine. V postavě nové život náš starý, vášnivý, tichý neb jarý, blín nebo růže, dub nebo jíva, opětně na svět se dívá. Staré vždy tvary do hrobu lehly, nové by z něho zas šlehly. Za změnou jiná změna zas chodí, život a ruch se tak rodí. [78] Já ale pravím: V každičké báji jiskra že pravdy se tají. Příroda sama srdci to šeptá, jak jen se ono jí zeptá. Jestliže tedy jednou až v zemi, polehnu s vášněmi všemi bytost má vstane, žít bude znova, poslušna mocného slova: Přání mé neslo vždycky se za tím, ať svůj díl přírodě splatím. Jak ona k prsům živným mne vine, tak ať já živím zas jiné. Moje vždy oko se skalilo vláhou, když jsem zřel chudinu nahou, nahou a hladovou mrazem se chvěti, zvláště však ubohé děti... Kéž tedy, tělo mé země až schvátí, znovu se do světa vrátí v podobě živného, chlebného klasu, který dá chudému spásu. Z klasu ať hojně obilí spadne ve dlaně chvějné a hladné, 79 by bylo všady po světě chlebachleba, více než jeho je třeba! Krev má ať plamenným žárem se vleje v hrozen, jenž v slunce se směje, všudy by po Čechách kypělo z číše nad Sněžku víno to výše. A kdo ji prázdní, ať pocítí v hrudi sílu, jež k práci jej zbudí, sílu tu, že by starý svět zbořil, nový pak, lepší by stvořil. Po Čechách volná píseň ať jásá, lásku ať ku lidu hlásá, píseň ta nadšená, smělá a vřelá bude má duše pak celá! 80