Pozdní klas.

Augustin Eugen Mužík

Pozdní klas.
V taký čas mladý klas odkud vzal se ještě v poli? Prázdno již v dál i blíž, marně pátráš po okolí. Hejno vran s různých stran slétá se a šumí, kváčí. Po pláni v zoufání jak po samých hrobech kráčí. Kolkolem sirá zem mlčí v studu, nahá celá. Ramena – zmámená – v závoj mlhy obestřela. [93] Ký to sten jako v sen vzúpěl zticha, sotva slyšně? To svůj hlas zvedl klas k nebi, jež naň hledí pyšně. A tak děl: „Nenašel nic já, co je srdci milo. Samotě, tesknotě zvykati mi záhy bylo! V zakletí v podletí los mi padnul, samu státi. Slunce žár v suchopár necítil jsem nikdy pláti. K prospěchu, v potěchu světu nebyl já tu žádnou. Zrnek houšť v humen poušť chudých ze mne nenapadnou. 94 Odkud v ráz taký mráz, co to z černých mraků padá? Bílý prach na nivách kol se v hustý povlak skládá. A já, žel, nenašel účelu jsem svého posud. Bezděčně, zbytečně utratil můj život osud!“ 95