Pozdní klas.
V taký čas
mladý klas
odkud vzal se ještě v poli?
Prázdno již
v dál i blíž,
marně pátráš po okolí.
Hejno vran
s různých stran
slétá se a šumí, kváčí.
Po pláni
v zoufání
jak po samých hrobech kráčí.
Kolkolem
sirá zem
mlčí v studu, nahá celá.
Ramena
– zmámená –
v závoj mlhy obestřela.
[93]
Ký to sten
jako v sen
vzúpěl zticha, sotva slyšně?
To svůj hlas
zvedl klas
k nebi, jež naň hledí pyšně.
A tak děl:
„Nenašel
nic já, co je srdci milo.
Samotě,
tesknotě
zvykati mi záhy bylo!
V zakletí
v podletí
los mi padnul, samu státi.
Slunce žár
v suchopár
necítil jsem nikdy pláti.
K prospěchu,
v potěchu
světu nebyl já tu žádnou.
Zrnek houšť
v humen poušť
chudých ze mne nenapadnou.
94
Odkud v ráz
taký mráz,
co to z černých mraků padá?
Bílý prach
na nivách
kol se v hustý povlak skládá.
A já, žel,
nenašel
účelu jsem svého posud.
Bezděčně,
zbytečně
utratil můj život osud!“
95