Básníkova lícha.
[9]
Vzdechy.
Svaté zvěsty tajeného bolu,
z jedné hrudi jde vás na tisíc!
Po horách i nivě, po vodách i dolu
jdete, lehké vánky, komus v dáli vstříc.
Jdete rády na sta mil,
chcete tamo kohos navštíviti,
a přec on váš smysl nepochytí,
on sám, jedin, nezná vaše dumy
a jim nerozumí!
[11]
Dějiny a člověk.
V před dějin proud své bouřné toky valí,
a na břeh jeho člověk, červ ten malý,
se usadil, a zírá v hloubné toky,
a sčítá vlny, sčítá času roky.
Ten denní hmyz, to drobné zrnko písku
jen sebe cení, hledí svého zisku,
a z proudu krůpěj jedna naň kdy střikne,
že veletok v dlaň chytil, v plesu křikne.
A mní to slabé, nerozumné děcko,
že mělkým umem svým již postih všecko,
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
a čas přikryje vlnou nepaměti
ty pyšné lidstva děti!
[12]
Já viděl...
Já viděl zrakem ducha svého hloubi,
již neproniká více žití báj,
kde věčnosť s novou věčností se snoubí –
tam v zakletí spí ztracený náš ráj.
Tam lidské touhy, myšlénky a přání
jak mrtvý kladou u věčný se hrob,
co zatím vleče směšném u sklamání
zde lásky balvan smutné sudby rob.
Zde v mukách bdění, ve snů novém žalu
se vznésti chceme marně kamsi výš,
od plané práce dále k ideálu,
a vtělit v skutek míru bájnou říš.
Náš život lety krátký, dlouhý mukou,
nám ujídá a tráví vlastní cit,
jsme ptáci, kteří schromlým křídlem tlukou
a vlastní krví třísní rodný byt.
[13]
Jízda nocí.
Byl pozdní večer již, my vraceli se domů.
Za námi města zdi a kolem širý kraj,
náš obzor zakrýval svou maskou noci taj,
a v dáli nížily se bílé hvězdy k tomu.
Že jedem’ hřbitovem, ty tehda řekl bys.
I měsíc bez ruchu se klátil v bílé páře
jak mísa stříbrná, již Herodias kdys
se hlavou Janovou si nesla ze žaláře.
My mlčky kráčeli, do plášťů zahaleni,
a zírali v tu noc, v to prázdno, ono nic,
jež každým kročejem se v nový obraz mění,
tvar krajin podsvětí na sebe jímajíc.
Ba, z toho okolí dech mrazný vstříc nám vál,
to pozdrav jidášský byl severního polu
či smrti polibek, jež s námi letíc v dál
se smála frašce té, již hráli jsme tu spolu.
[14]
Neb oba tehda nás jen jeden poutal cit,
jak plamen požáru, jenž dub i břízu sžíhá:
žár lásky mohutný, jenž marně v hrudi skryt
se v očích zableskne a v našich řečech míhá.
Své jiskry palčivé on sdílí větvím dále:
měj pozor, ruky stisk jak pálí teď dlaň tvou!
Měj pozor, ve chvíli sic zapomnění malé
už srdce na srdce a ústa k ústům lnou!
„Zda cítíš noci mráz?“ já k ní jsem v bázni děl.
,Mne hřeje srdce tvé!( tak ona odvětila.
„Jen ticho hrobové a temno v šíř i dél!“
,V mé duši hudba zní a záře svítí bílá!(
„Tak oba zhyneme jak moucha, v jeden den
jež byla zrozena a se západem zmírá.“
,Přec v jeden lásky mžik má duše žije sen
o celé věčnosti a nesmrtelnosť zírá.(
A mlčeli jsme zas, já cítil v duši strach
jak prorok Eliáš, jenž děcku vracel žití
a nad mrtvolou stál tu v tvůrčích myšlénkách,
a přece hrozil se, že má tak učiniti...
15
Tobě.
Kterás žití na obloze
sluncem mírným, čistým, jasným,
nejdálnější kruhy svoje
daříš světlem, teplem spasným,spasným.
Shledni dolů se své výše
na ten černý, smutný mrak,
jenž tu bloudí beze cíle
jako mořem spustlý vrak.
Paprslek tvé svaté lásky
pronikni mou mrtvou hruď,
na obloze mého žití
duhu míru, blaha vzbuď!
[16]
Nocturno.
Ticho všady – na nebi i zemi,
zvolna zmírá den s tou tíhou svojí.
Ani ruchu nikde – – akord němý
k životu se procitnouti bojí.
Či snad dávnou uspávajíc muku
v srdci ještě zvučí píseň živá?
Stůj a vztáhni chvějnou k němu ruku:
ticho – – – nic už v něm se neozývá.
[17]
Elegie.
Vše drahé zašlo. Každým okamžikem
já s tím se loučil s bolu divým křikem,
a stonem smrtným má kdy vřelá hruď,
já volal: „Tedy navždy s bohem buď!“
Vše mrtvo již... A duše ta, jež znovu
by mohla vzkřísit ony mrtvé z rovu,
spí, hlucha k nářku mému, v středu jich
jak mrtvá kněžka v troskách model svých.
[18]
Duma na hřbitově.
Div divů: vše již odumřelo,
co miloval jsem dřív,
jen já z té čety nepokojné
jsem sám tu ještě živ!
Kol mrazí až to ticho němé,
kde kypěl vzdor a spor,
jen keře hrobu teskně šumí,
a křů již celý bor!
[19]
In memoriam.
Tys cestou svojí nedružnou a smutnou
sám kráčel mlčky, stále za svým cílem,
a naplnil jsi žití míru nutnou,
a nad skončeným ulehnul jsi dílem.
Tys na smrť svoji spěchal dobrovolně
se zrakem jasným, pyšným, lehkým smíchem,
co druzi kol nad tebou lkali bolně,
a soptil hněvem svět nad takým hříchem.
Již dlouho to... dnes vše to pouhou bájí,
jíž slouchá ucho, srdce sotva věří.
Jen nemnozí ten starý hrob tvůj znají
a k němu ještě kroky svoje měří.
On zapadává, mizí jeho rysy,
tys nebyl ani... vše je klam a bludy!
Druh poslední, jenž navštívil tě kdysi,
šel zaspat také na hřbitov své trudy.
[20]
Květ pokoje.
Již jeseň šerá zde. Co vesna ošatila,
ta žena marnivá to prohýřila rázem.
Strom k smrti umdlený svůj oděv skládá na zem,
by hlavu schýle v tmu, co duše jeho snila
za zimy, ptákům moh’ na jaře povídati.
Juž málo světla nám a den se valem krátí.
Vkroč tichý na hřbitov! Na svadlém sedí hrobě
dvé divných milenců – to s Podzimem Smrť bledá.
(Však ten je vidět smí jen, komu srdce nedá
za noci usnouti.) Hle, kterak kynou tobě:
,Pojď, z květů posledních, co nám zde ještě zbyly,
si vezmi do rakve též jeden kvítek bílý!(
Tak tiše, bez slova my tři jsme tady stáli,
já, Smrť a Podzim ten, a jiný život žádný.
A zdali stranou kdes z těch hrobů pohled zrádný
přec zíral, nevím sám. Ty rovy opak děly.
Neb v tom jich kouzlo jest, že klidně smí tam spáti
to srdce ubohé, jež všecko v světě ztratí.
[21]
Však bože – nevím, čím tak náhle duše plna...
jak vůní kouzelnou, až z očí slzy kanou.
Mně jest, jak byla by má duše čistou pannou,
jíž k nohám sedá pták i květ i proudu vlna,
na niž jen tajemně se dívá slunce z mraku,
a v noci hluboké Bůh svatý ze oblaků.
Leč odkud vůně ta? Já zpytuju kraj celý,
jak dovolila mi jen mlha šedá, hustá,
však kam se obrátím, jen temno kterak vzrůstá
mé zraky zimničné tu kol a kolem zřely.
I lomím rukama – až Smrť s Podzimkem vstaly
a do tmy tajemné mi tiše ukázaly.
Tam v koutě pučel květ, poslední ještě zbylý
u hrobu zašlého, jehož se každý bojí,
a kde jen Pokání jak strážný anděl stojí.
Mním „Pokoj“„Pokoj“, nazvali na světě ten květ bílý.
A přísahám to dnes i na smrtelném loži:
ten květ byl jako duch a voněl vůní boží.
I skočím k němu blíž a vztáhnu ruce obě
pln touhy palčivé; leč vůně těžká, cizí
tak opojila mne, že všechno zrakům mizí – –
ba nevím ani sám, jak dlouho spal jsem v mdlobě.
A procitnuv jsem zřel, že prchla léta mladá,
a po desáté juž že svadlé listí padá...
22
Smrť vedle s Podzimem se na hrob usadili,
já kalné zraky zved’ a mrtvě kol se díval;
květ těžce voněl zas a zas se v mlze skrýval,
jež hustá byla tak jak rakve rubáš bílý –
co zbývalo mi tu? Zrak těžká kryla řasa,
zde vedle květ a hrob a žádná, žádná spása.
Tu z očí přívalem jak slzy dolů spadly,
i na Smrť skanuly. Ta za ruku mne vzala
a blíže vedla mne a na květ ukázala
tak smutný, mrazivý a na polo juž svadlý.
„Zde vezmi –“ šeptala, „po čem jsi život celý
jen prahnul –“ při slovech těch se jí rety chvěly.
A já jsem děl: „Kdo řek’, že nade vše mi drahý?
Zde čeká na mne boj a zápas bez pokoje,
a jestli opustí i síla rámě moje,
přec pevná vůle má a kovové mé snahy
se tobě nevzdají. Já vím, že padnu jednou,
a mrtvou hlavu mou že k žití nepozvednou.
Však vím též, z hrobu jen že rajský květ ten pučí,
že hrob ten nemá víc než jeden květ ten bílý,
že květ ten nemá víc než jeden hrob ten milý –
slyš: „vzhůru do boje!“ vzduch všechen kolem zvučí!
Viz, prosím: zůstaň mi ty v lásce svojí věrná,
vsaď na můj hrob ten květ, až noc mne pojme černá!“
23
Květ v mlze zmizel již – smrť stála beze slova,
a já jsem spěchal v boj; ten květ vždy vidím pláti.
Já vím, že na hřbitov se krok můj zase vrátí,
já vím, že přísahu tu Smrť v svém srdci chová,
a že až ulehnou se mnou mé všecky síly,
že zkvete na hrobě mi ten květ míru bílý.
24
Svatá četa.
(Mladým druhům umění věnováno.)
Smích a vtip na retu žíznivém,
v hlavě sta nových myšlének,
táhneme přízraků bludivem
za zpěvu sester a milenek
bujaří, jasní, jak se sluší
tomu, kdo plápolat ve své duši
žár božský tuší.
Za vaší vlajkou, ideály,
pro zář volnosti v lidstva porobu
náš život je boj a pochod stálý
od kolébky až do hrobu!
Co zítra bude, nás neděsí,
leč dnešek buď náš, pouze náš!
Hle, mlha se táhne nebesy,
než zvíš, juž večer tu máš,
a potom propadneš spánku a mdlobě,
a kolem všady, v světě i v tobě
bude jak v hrobě.
[25]
Za vaší vlajkou, ideály,
pro zář volnosti v lidstva porobu
náš život je boj a pochod stálý
od kolébky až do hrobu!
Tak tedy vesele, bratři, jen,
ať konvice kolují, píseň zní!
Nechť jeden z nás utone v smrti jen,
když ostatní jaří jsou, vítězní.
Za padlého nový vstup v naše řady,
ať jako pluk věčně zdravý a mladý
jsme opět tady!
Za vaší vlajkou, ideály,
pro zář volnosti v lidstva porobu
náš život je boj a pochod stálý
od kolébky až do hrobu!
Buď pokoj zesnulým! Ať vane dnes
zvuk slavných panichid v klidnou jim říš!
Do žalmů pohřebních mísí se ples
a slzy padají v plnou nám číš.
Však i ten mrtvý ze své jámy
slyše ten hymnus dobře známý
zpívá jej s námi.
Za vaší vlajkou, ideály,
pro zář volnosti v lidstva porobu
26
náš život je boj, a pochod stálý
od kolébky až do hrobu!
Jeť rozkošný život a čestný je skon,
co žádáš si, srdce mé, zde ještě víc?
Jdi s úsměvem, písní budoucnu vstříc,
a křikněme bouřně v pouti své sklon:
,Zdar lásce a lidskosti, umění, vlasti!(
Tím heslem i Flegethon ve propasti
bude se třásti!
27
Příměří.
Blahé teplo! Ve tvých poutech
k druhu druh se tiskne rád!
Zářné světlo! Ve všech koutech
chvění tvé zřím v plesu vlát.
Vedle krbu kolem stolu
jenom k sobě všichni blíž,
zapijme dnes lidstva spolu
odvěké té bídy tíž!
Kde jsi, soku, nepříteli?
Pojď jen směle přes náš práh,
polibek tě čeká vřelý,
odpuštění dojde vrah.
Kdo jsi sám a bez úlevy,
přisedni sem mezi nás!
Nemáť nade syny Evy
dnes mít moci hlad ni mráz.
[28]
Nechať vínem vzproudí zase
v srdci stará, černá krev,
v bratrském tom hodokvase
nechať zmizí zášť i hněv!
Pryč, vy báje, retem lkavým
jež kdy šeptal chvějný ret,
jediným že hrobem tmavým
jesti ten náš širý svět.
Ahasvere, Kaine, Leare,
které mijí hrobu skryt,
jimž nedáno v zemi šíré
kam svou hlavu položit –
Nezírejte zkrvavělým
okem z temna v jizbu k nám,
také pro vás srdcem vřelým
úlevy a těchy mám.
Mnohý z nás, tak stejně bídný,
vaší trýzně rodný brat,
hledá marně koutek vlídný,
kde by mohl dokonat.
Nezhynulo vaše sémě –
běda! stále poznovu
vaše bída v lidské plémě
klade svoji obnovu.
29
Přec však člověk jednou v žití
rád se sprostí vzdoru pout,
každé srdce touhu cítí
na druhém si spočinout.
A kdo jindy sám šel světem,
dnes se k druhu uklání,
a kde chvěla kletba retem,
dnes jím chvěje žehnání.
Slyšte – co to vane vzduchem?
Zní to smíru hodina,
že jsme všichni bratry duchem,
srdcem – jedna rodina.
Ahasvere, Kaine, Leare,
zmizte za svou oponou,
vaše nářky, kletby syré
v zvucích varhan utonou.
„Narodil se“, zní to vzduchem,
smíru bije hodina,
lidstvo jesti bratry duchem,
srdcem – jedna rodina.
Psáno v noci štědrovečerní r. 1883.
30
V denním znoji.
[31]
Útěcha v práci.
(Bratru Albínovi.)
Ten na věky již odsouzen,
kdo plodné práce bez účasti
za bratra svého pojal sen,
a přelud mní být svojí vlastí!
Ne sny neb přelud blýskavý,
kdy vlna dějin vře a kvasí,
jen mužný čin ji zastaví,
jen plodná práce lidstvo spasí.
Ta píseň prostá z volné hrudi,
kdy vůle v čin se rozvije,
vždy lidstvo k nové síle vzbudí
a jeho pouta rozbije.
Ta rozletí se světů vřavou
i jasných nebes pláněmi,
ó před tou písní velkou, pravou
sám Serafů zpěv oněmí!
[33]
Jitřní zvon.
Od brány jitra první záblesk táhl
a hlásal nový den.
Tu starý zvoník po svých klíčích sáhl,
a zvolna vyšel ven.
On kudy kráčel, ranní píseň zpíval
mu každý květ i list,
vzduch kolem jak by baldachýn to splýval –
byl průhleden a čist.
A jasné slunce stálo na obzoře
jak těla Páně zjev,
a kolem rudá rozlila se zoře
jak svatá Krista krev.
A starý zvoník skloniv zbožně líci,
svou čapku s hlavy sňal,
pak dále kráčel, staré ku zvonici
a v ruku provaz jal.
[34]
Tu mocným zvon se rozhlaholil slovem,
jak prorok by to pěl
o noci přešlé, o dni příštím, novém,
jenž s nebes na zem’ spěl.
On spánek pudil, oči ze sna křísil
a rety klonil rtům,
do temna žalu naděje svit mísil
a úsměch v chaos dum...
Pak zmlknul zas. A bylo ticho všudy
a taký klid a mír,
jak vymřelo by lidské zlo a trudy
a vášní bouřný vír.
Jak na perutích lásky, blaha, smíru
by ráj se snášel k nám,
jak andělé by spěli po vesmíru
a veliký Bůh sám!
35
Hruše.
Stará hruše
jako duše
smutná, tichá,
sotva dýchá,
– stařena,
léty nad hrob
schýlena.
Přece v máji
v českém kraji
v slunci, písni,
květů třísni
blaze je!
Hruše v květ se
oděje.
Motýl, včely
přiletěly
v zvučném roji.
[36]
Hruše stojí
ztichounka,
oddychá si
zlehounka.
Ptáci hraví
hnízda staví
drobným dětem.
Listím, květem
vlídně je
stará hruše
zakreje.
O červenci
přijdou ženci
s potem v čele.
Hruše stele
stín jim v dar,
sama hlavu
noříc v žár.
Potom v polích
pustých, holých
smutno všudy.
Kraj je chudý...
V podletí
i ti ptáci
odletí.
37
Zima hruši
studí v duši.
v sněhu moři
hloub se noří
do kola,
jako v rakvi
mrtvola.
38
Romance jarní.
Jaro přišlo. Kol a kolem
jeho zpěv a smích a dech
letí lesem, horem, dolem
motýlových na křídlech.
Dotknulo se srdcí všech
čárným žezlem na svém letu,
a vše volá v jeden spěch:
„Jaro je tu! Jaro je tu!“
Dítě praví: „V háji květném
jak si budu hráti dnes!
S včelkou zlatou rychle vletnem’
v růžový si, vonný vřes.
Jak mi kývá mladý les!
Všude plno hnizd a květů,
jaká radosť, jaký ples:
jaro je tu, jaro je tu!“
Dívka praví: „Nevím ani,
co to náhle v nitru mém
[39]
zvučí, hraje bez ustání
pod strakatým živůtkem...
Je to láska? Jedním dnem
v duši tolik sladkých vznětů!
A já volám lásky rtem:
Jaro je tu! Jaro je tu!“
Žena praví: „O půlnoci
tvrdě dříme živých zrak,
tehda čarodějnou mocí
div svůj na vše tiskne znak.
Kapraď kvete... Ach, a tak
jestli z ní si kouzlo spletu,
věčně krásnou budu pak.
Jaro je tu! Jaro je tu!“
A muž praví: „Boží země
odpočala... dřímal pluh,
již je čas, by zdravé sémě
přijal v sebe rodný luh.
Práci naši vidí Bůh.
Kéž jí vzejde spása světu,
chléb ať padne v lidstva kruh!
Jaro je tu! Jaro je tu!“
Stařec praví: „Prchlo mládí,
vášně, touhy – sníh a dým,
40
a to stáří duši chladí,
poutem děsně ledovým.
Ždál jsem jara – – půjdu s ním?
Jedním přáním duši hnětu:
pojď jen ke mně, smrti, dím.
Jaro je tu! Jaro je tu!“
Lidé praví, ve své hrudi
že prý pustou skálu mám,
však i tuto skálu vzbudí
jaro k žití, snů a hrám.
Dítě máje! Chci dnes sám
lásku pít z tvých růžných retů,
snubné lože kyne nám– –
Jaro je tu! Jaro je tu!
41
Bříza.
Stojí bříza jak nevěsta
tam, kde v háj se stáčí cesta.
Tělo jako krasavice,
útlé boky, směvné líce.
Bílý šat a dlouhé vlasy
v proudy volné rozpletla si.
A dech větru kolem vlaje,
s dlouhými si vlasy hraje,
jak by ženich družku vítal,
splítal vlas a rozeplítal.
Oj, ty břízo, těš se žití,
dokud jarní slunko svítí!
Přijde jeseň, bouře roje,
pocuchají vlasy tvoje,
[42]
promočí tvé bílé tělo,
bude zde tak neveselo,
a tvůj ženich, moje dítědítě,
jako zrádce opustí tě!
43
Čapí hnízdo.
Na střeše naší hnízdo z došků
si zrobil milý, známý pták.
Byt jeho podivný je trošku –
půl kola to bez loukotí,
a v něm rád pták náš zanotí
si svoje vážné: „Tak, tak tak!“
I vzešlo jaro. S hlučným plesem
nad krajem vztýčilo svůj znak.
Dech jeho vzňal se polem, lesem
a písně s květy v řetěz spjal,
však pták náš vedl si jen dál
to svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
Pak houkla bouře z plných plící,
lil příval na nás černý mrak,
hrom bil a leckdo s děsem v líci
se pode pevnou střechou třás’,
leč vřavou tou pták vedl zas
si svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
[44]
Žně dozrály, a s polí vozy
se vlekly domů jako rak.
Co písní znělo, vědí bozi,
vždyť v práci dá zpěv úlevu,
a s hůry znělo do zpěvu
to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
Když hlučná svatba kolem výskla,
plál vínem spilý dívčí zrak,
tu puška hřměla, láhev tryskla
a polibkem ret na rtu plál,
pták vztyčen ve svém panství stál
a notoval si: „Tak, tak, tak!“
Leč sousedův ten synek mladý
od svatby chřadnul, ubožák.
To z lítosti prý; lkali všady,
když na hřbitov jej nesli kol,
a s hůry znělo v lidský bol
to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
Až jednou za hluboké noci
vpad’ požáru k nám lítý drak,
nad celou vísku vzteklou mocí
svá rudá křídla rozpjal v mžik,
a s hůry znělo v třesk a křik
to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
45
Vše ztraceno! Z mé rodně chýže
ční smutně k nebi černý vrak,
i ten se bortí, klesá níže,
až těžkou ranou k zemi kles’.
A z trosek v posled ještě hles’
pták svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
46
Ticho sváteční.
Jest ticho kol, ni vítr nezašumí.
Les, nebe jen – – ty čtou své němé dumy
jak v modlitbumodlitbu, kdy člověk sám se hrouží,
až zapomíná, že s ní k Bohu touží.
Po lesním pažitě jak vítr tiše
v dál běží srn – ten psanec svojí říše.
Den sváteční – on poutník v tesknu plachém
v dál ubíhá pol s nadějí i strachem.
Tu tichov ticho lesa hrom jak zařval hrubý!
Tou ranou staré zachvěly se duby
a celý les svou rozchvěl klidnou hlavu
a srnec klesl v zkrvácenou trávu.
[47]
Nápis.
Hřbitov... jeseň zádumčivá
v listí smutnou píseň zpívá,
anděl bolu vzduchem letí,
temným křídlem obzor halí.
„Tvým byl on již od početí,
jejž zde v touze svým jsme zvali“.
Na pomník zde lásky bílý
smutná vrba větve chýlí,
její holou, svadlou snětí
prosvítá zde nápis malý:
„Tvým byl on již od početí,
jejž zde v touze svým jsme zvali.“
Šel jsem dále myšlénkami,
dům jsem viděl v duchu známý,
vetchý hlas jsem slyšel pěti:
„Vzal’s jej matce, věčný králi,
tvým byl on již od početí,
jejž zde v touze svým jsme zvali!“
[48]
Těcho víry, věčně živá!
Co nám bídným tehda zbývá,
naše velká předsevzetí
jeden bouřný ráz kdy svalí?
„Tvým byl on již od početí,
jejž zde v touze svým jsme zvali“
49
Bludné duše.
Jsou lidé, kteří v celé žití
hlídají rodné země práh,
jenž sebe doma cize cítí
jen v snění nebo myšlénkách.
Jim stačí obzor povědomý,
za moře sobě nepřejí,
zde klidně staví stany, domy,
svou pýchu i svou naději.
To tajné pouto, které vleče
jich noha žitím za sebou,
v něž pot i slza časem steče,
to stalo se jim potřebou.
Tak lehce mrou, jak vždycky žili,
a jejich duše blažená
pak hlídá hrob jich, v sněhobílý
květ kaliny tam vtělená.
[50]
Jsou jiní, které divá touha
od rodných záhy žene bran,
jich život – karavana dlouhá,
či koráb, bouřným vichrem hnán.
Pod palmou nebo pod stožárem
v mžik přilétne k nim vlídný sen,
a tehda divným jakýms žárem
jich obličej je zanícen.
O rodné zemi sen... a v bdění
zří ptáky spěti k domovu,
tu klnou svému poblouzení
a dále spějí poznovu.
Na moři pustém, v pouští kleté
zlá choroba je zachvátí,
jich kosti divý Samum smete
neb hnusný žralok utratí.
Jich duše rodnou zemi hledá
a kvílí v marném toužení –
to bouřlivák tam křídla zvedá
a křičí v divém úpění – –
51
To divý orkan pouští šílí
a lítá prudce sem a tam,
štká, prosí, úpí, stená, kvílí,
od vlasti svojí dalek – sám.
52
Vlna.
Hluboko pod mostem dole
pění a valí se voda,
zmýlajíc pilíře holé
vlastní své nitro si hledá.
Život to hrobu a zmaru,
smrti to poslední vření,
únava věčného varu,
v davu to osamocení.
V paprscích prvního jitra
v mrákotách hluboké noci
před lety, včera jak zítra
nelze jí osud svůj zmoci.
Tisíce nových tam duší
projdou vždy v radosti, bolu,
sotva z nich jedna cos tuší
a se tam zahledí – dolů.
[53]
Každá své bolesti plna
kráčí a zastírá líce,
a přec ta jediná vlna
povědět mohla by více!
Ta však jen reptá a kleje
a v novou zas vlnu se řítí,
vlastní se bolesti směje,
ve smrti rozkoš svou cítí.
54
Heliopolis.
Bez hvězd černé nebe, země beze ruchu,
ani šepot znikad nedolehá k uchu.
Mlčky pustou plání času proud se řítí –
snad zde anděl smrti zdusil všecko žití.
Potom zvolna těžkým poušť se ozve stonem,
jak by noc si vzdychla posledním svým skonem.
Ne – to vstává lev, král pouště, temnou dálí
jako rachot bouře jeho řev se valí.
Bez naděje srdce, nitro beze žele,
ani slzy v oku, ani chmury v čele.
Ani kmitu vášně hruď již nepocítí,
snad zde anděl lásky sdusil všecko žití!
[55]
Potom zvolna ret se těžkým ozve stonemstonem,
jak by hruď si vzdychla posledním juž skonem.
Ne – to vstává smutek v duši, její dálí
jako trouby soudu jeho hlas se valí.
56
Dub a palma.
Vedle dubu těsně štíhlá palma stojí,
kořeny s ním splítá, větve s jeho pojí,
šumí jemu píseň samý ples a ston,
jeho pádu chvíle její bude skon.
Snad že před sty lety jak dvě duše lidí,
které milují se a se nenávidí,
žili zde již spolu divých vášní shon,
jeho pádu chvíle byl i její skon!
[57]
Dvě koruny.
V těch dílnách zlatníků jak plno, živo bylobylo.
Toť krásy nevšední se ukončí dnes dílo,
neb zlato, rubíny a jasné diamanty,
a stříbro, safíry a velké brillianty
se spojí v korunu, již dokonají právě.
Jak bude slušeti té urozené hlavě,
až v kotlů hřmot a ryk a zvučných polnic vřesku
a v hukot salv a děl a pestrých krojů lesku,
v žár zlata, hedvábí a bílých krajek třísni
a v sterých tisíců jásotu, křiku, písni
ji primas vsadí sám na pomazané skráně,
na skráně královské, na skráně syna Páně!
A podle dílny té na místě opuštěném,
kde pouze nevlídný lkal vítr smutným stenem,
keř trní pučel sám a divokými ostnyostny,
vše vůkol probodat chtěl, zlý a nelítostný,
a na to těšil se a snil ve hnusném plese,
jak někdo dotknutím až na krev probodne se,
[58]
a zpilý divokou a hříšnou vášní svojí
se houpal po větru a vztekle chřestil zbrojí
a jeho každá snět se jako zmije pnula,
by kohos nalezla a pevně obemknula
a ze své náruče jej nepustila prve,
až syta byla by té čerstvé, teplé krve.
Tu přišel neznámý kdos, velký, z jeho tváře
šla divná, nezemská, jak slunce jasná záře,
a jeho poklidné a převelebné čelo
jak oltář z mramoru se pyšnilo a stkvělo,
a jeho panenské a nedotknuté rety
se chvěly ohlasem nebesky sladké věty.
Snět jednu ulomil a v korunu ji splítal
a v skráň ji vtlačil svou a tak ji vroucně vítal
jak onu zlatou král, již právě v kathedrále
mu kladli na hlavu. Pak klidně bral se dále,
ač teplá, vřelá krev mu s čela tekla na zem –
s korunou Genia, jež rve a pálí mrazem.
59
Smrť a Život.
Dnes zemřelazemřela, jak by usnula tiše.
Smrť klíčem zamknula její ret.
Má na prsou kvítí, jež vůni dýše,
jsouc sama ten nejkrasší, nejlepší květ,
ten nejčistší, co jen jich vídal kdy svět.
Svit hromnice do tváře padal jí jasný
a na čele jejím se míhal a plálplál,
jak myšlénky stín by čistý tam hrál,
pak níže se snesl až na ret krásný,
a třpytil se, jak by ret sladce se smál.
A po stranách mlčky dvě postavy stály,
až k hrudi svou čistou skláněly líc,
jak na mrtvou zraky by zvednout se bály.
A ticho... jen jako by zoufajíc,
to světlo se plašilo více a víc.
To dva byli velcí andělé boží,
jimž poddána šírá je naše zem.
[60]
To život byl, kterým vše se množí
a Smrť, jejíž tichým povelem
co živo, ustane v pochodu svém.
Dnes u jedné mrtvé sešli se spolu
a váhali dlouho, se rozejít zas,
však v tajemném oba trvali bolu,
a z jejich dlouhých, sklopených řas
se slzný démant padaje, třás’...
Tu pravila Smrť: „Co hýbe se, žije,
vše přisoudil Bůh mi za podíl.
Hle, života každý pramének lije
se do řeky mé. Toť tvůj je cíl,
bys kořistí mojí a potravou byl.“
Děl Život jí: „Každý, i Bůh sám, jednou
tvůj musil ničící podstoupit kruh.
Však z tebe zas jiná žití se zvednou.
Ten zmaru a plodění věčný ruch –
toť zákon, toť vesmír, toť život, toť Bůh.“
61
Ztroskotání.
Ó hrůzo bouřných ztroskotání
na smrtonosné mořské pláni,
kde tmavý hrob se s hůry sklání,
kde černé, dravé podsvětí
na svoje číhá oběti!
Hle, racek křičí, stěžeň úpí
a v palubu se voda kupí
a vlna tříská mrtvé trupy,
toť soudný nastal náhle den –
nač myslí bědný plavec ten?
Na drobné ručky kolébané,
na slzu, která na ně kane,
na oči, na krev uplakané
a prázdné místo u stolu,
kde sedávali pospolu...
[62]
A na tu první hroznou chvíli
kdy dětinný ret ptát se pílí,
kdy přijde domů otec milý,
a na Boha, jenž v nebesích
zří ku hře děsné něm a tich.
63
Na Karlově mostě.
Tam pozdní za noci spí tvrdě soch těch řady,
nad tůní závratnou se mlčky nahýbají,
ve pláštích kamenných se dumy věků tají
a zapomenuté jak dobou, stojí tady.
Pod nimi hluboká a temná řeka hučí
si tajeplnou báj, již nikdo nepochopí
leč ten, kdo na věky se s bolem svým v ní stopí
a jehož soucitně jme ona do náručí.
Ze prázdna obzoru jen jedna hvězda bílá
se dolů schyluje a její pablesk v hloubi
se noří do řeky, tam s chmurami se snoubí
a větší ještě tmu kol kolem rozestýlá.
Břeh, město, řeka, splav a s hora nebe tmavé
a v dáli mostů dvou svítilny mdlé a rudé,
vše jako z jiného to světa zjevy, všude
jen stíny podsvětí se rodí a mrou mhavé.
[64]
Teď nový, temnější se stín přehoupnul s výše –
slyš... temný pád – šum vln – a výkřik nocí pustý.
To přelud byl a sen. Hrob zapomnění hustý
se znovu uzamknul. Noc dál se valí tiše.
65
Perdita.
Kdys byla děckem. Její skutků listy
let dlouhých celou řadu byly čisty,
a kdyby Bůh ji mladou byl vzal k sobě,
tak cudná, čistá spáti mohla v hrobě
jak lilje, jež i z hnusné šachty zkvétá –
perdita!
Zdaž byla šťastnou? Lichéť lidské štěstí,
a nechce každý pouta jeho nésti,
a kdo z nás jeho opravdu si žádá,
kdy brat či sestra vedle hořce strádá
a Satan z tužeb našich laur si splítá –
perdita!
A dnes je mrtva. Její ruka bledá
jak větev sklaná víc se nepozvedá
ni k prosbě ani hrozbě. Dokonáno.
To děsná byla noc, a přišlo ráno,
a byla zas jak růže nerozvitá –
perdita.
[66]
Na kříž!
Děl Caesar: ,Otroci, jej na kříž vbijte,
on odvážil se proti nám se vzpeřit,
on s naší pýchou sílu svou chtěl měřit,
tam hřeby v kost a mozek jemu vryjte!(
Sto otroků sem přiskočilo rázem
a jako vlci napadli jej lítě
a ruce své naň hodili a hbitě
jej porazili hrozným pádem na zem.
Dvě dřeva vzali a je na kříž sbili
a pracovali kladivy a hřeby
a vztýčili pak odsouzence k nebi
a zabodli kříž v půdu jednou chvílí.
Krev kapající chytli do pohárů
a s cyperským ji vínem lili v chřtány,
a přišly děvy, zveselily pány,
a vše kol vřelo v hnusných vášní žáru.
[67]
Sto robů svoje pokřivilo záda
a v každou ránu vděčným plesem vpadli
a pod nohy svá těla pánům kladli
jak stará zvěř, jež pobit dá se ráda.
A prostřed vřavy mocný hlas tu slyší.
Ten s kříže šel, jej mroucí slední vzhrdou
v líc hodil všem jim jako pěstí tvrdou:
Teď přec snad zříte, oč jsem já Vás vyšší!
68
Dvě cnosti.
Již pevnost dobyta. Dým k obloze se valí,
krev, kupy mrtvých těl, kam padne zrak, vše halí,
v ryk strašných vítězů se mroucích dere sten
a v pozdní podvečer již uzrál hrozný den.
Na bláto krvavé tma pozvolna se níží
a neúprosná noc jak jindy všecko tíží.
Toť vždycky klidu čas! Nechť spí, kdo může teď –
však zejtřek děsnou dá snům jeho odpověď.
To ještě poslední se nedořeklo slovo!
Na náspu jediném hle, vojsko odpůrcovo
juž sbité, stenčené se ohrazuje zas
a těžkých palissád se valí nocí hlas.
Dva bratří – vůdcové – až k smrti unaveni,
se sešli tam. Děl bratr: ,Již naděje zde není,
a kdyby archanděl sám přišel na pomoc,
dnes tato poslední juž bude naším noc.
[69]
Mám povražditi dát svých dobrých dětí řady?
Či v lepším případu je pomřít nechám hlady?
Ne! raděj odvedu své pluky noční tmou,
ať ve svobodný kraj neb do zajetí jdou!(
A druhý křikl: „Jdi, já nedržím tě déle,
jdi jen a pokoř se před tváří nepřítele,
jak porob žij si dál i ty, i národ tvůj:
ne zítra zvítězit, jen padnout, úděl můj.
Los podlý otroka mne mine – z cizí ruky
já život nepřijmu jak dar, ni moje pluky,
však co je mé, to též mým rukám nevyrvou:
tu baštu nevydám, leč teprv s hlavou svou.“
70
Beze žní.
[81]
Výkřiky.
V těch nocech světlých, bez hlesu kdy dřímá
jak mdloby tíhou slzavý dol země,
a jenom chladné, necitelné hvězdy
kol prázdnem prostoru se rozhlížejí,
v těch nocech černých, bez hlesu kdy dřímá
jak smrti klidem slzavý dol země,
a jenom těžký mrak jak hrozný démon
z tmy pusté ve tmu pustější se šíří:
Řev jakýs divý tehda vstoupá vzhůru
jak poraněný orel smrtným vzmachem
a bije v nebe, jeho zkrvácený
spár třese rájem v zoufanlivé křeči.
Jsou výkřiky to denní lidské bídy,
jest šílený to nářek různých tvorů,
jenž spravedlnosti se dovolává,
a právo hledá, proti křivdě horlí.
[83]
Leč brána nebes zavřena, a hluché
jsou stráže její... Dolů, dolů zpátky
po křídle schromeném! Jen trpět nutno,
ni žít ni mřít, však obé dál a věčně!
84
Děti.
Když hlad a zima kosí lid
a v časné jemu lože stele,
on marně hledá práce klid
a marně čeká spasitele...
Když ženu muže zoufalost
svou chladnou rukou děsně škrtí
a mezi jejich lásku host
se vtírá – příznakpřízrak bledé Smrti:
Ach, jak tu srdce v těle mém
se zvonem smutku rozhlaholí
a každým jeho úderem
mne ve prsou to žže a bolí.
Leč nejvíce mi v oné strasti
jest líto dětí nebohých,
těch kvítků, vzešlých nad propastí,
kdy celé mládí zmírá v nich.
[85]
Jak touží k slunci, ale dolů
je táhne náruč ledová,
a v beznaději časném bolu
tma života je pochová.
Jen slunce lásky, prsti chleba,
a kvítek v nach se oděje,
vždyť ku životu jeho třeba
jen tvého tepla – naděje!
86
Pole chudých.
Pole chudých na stráni
kamenité, pusté.
Ó kdo sečte na dlani
mozoly ty husté,
kdo ty těžké krůpěje
potu, v hrudy spadlé,
kdo ty všecky naděje,
v početí již svadlé!
Nízké klásky z pola jen
drobná zrnka plní.
To ne vítr – tajný sten
obilíčkem vlní,
to snad jakýs lidský duch
osudu se vzpouzí,
výčitkou tu plní vzduch
o té věčné nouzi!
Přijde zima mrazivá,
málo chleba bude,
[87]
hlad a bída vraždivá
zahostí se všude.
Mozol, mošna žebrácká,
groš, jejž kdos v ni vhodil
a pak smrt kdes tulácká –
totě chudých podíl!
Osude, zde jasně zřím,
jak jsi nespravedliv!
Budiž trochu lidštějším,
losu chudých bedliv!
Tisíce tak mlčky mrou,
jak to listí v hvozdě –
dej jim rychle pomoc svou,
sice bude pozdě.
88
Píseň tuláka.
Vy, kdo život utrácíte
v rozkoši a snění,
o mém žití málo zvíte,
pro vás ono není!
Z jara skála rodí kvítí,
růže pučí z hloží,
a ten tulák také cítí,
že jest dítě boží.
Však ten Bůh, jenž živí ptáky
sluncem všechněm hárá,
jenom o nás, o tuláky,
nemnoho se stará.
A přec ten, kdo světem kluše,
není zlý a podlý –
často klesá v prach a z duše
k Velduchu se modlí.
89
Žízni naší pramen stačí,
hladu však víc třeba –
ó nás nedostatek tlačí
poctivého chleba!
V noci prosté naše lože,
lehkéť naše snění,
vždyť ta rodná půda, Bože,
ta nám tvrdou není!
Tak to chodí dolem, horem
až ke Smrti kraji.
Na hřbitově zdobou sporém
hrob nám vykopají.
Mateří tam douška voní
dolů až tím hrobem,
hloh tam slzy květů roní
nad tím bídným robem.
90
Žně chudých.
Dokonán je práce kus.
Boží dary s polí
sváží těžký, plný vůz
zvolna do stodoly.
Veselost v kraj pospíchá,
naděje zas žije,
nitro volně oddychá,
vzpřímily se šíje.
Nyní snad těž chudina
žně své míti bude!
Jaké žně? Vždyť planina
holá již je všude!
Kdo teď přijde, nachází
prázdné stoly, ovšem,
to se chudým přihází,
že vždy přijdou – po všem.
„Ach, proč božích darů nás
déšť jen vždycky míjí?
[91]
Pro každý ten zbylý klas
nutno sehnout šiji!
Slabá ruka chvěje se,
zima vane s polí,
krev do mozku žene se,
a kříž bolí, bolí...“
Celým k hrobu životem
se sehnutým vazem
chudina jde klopotem,
hladem, studem, mrazem.
Shrbené tak bezděčně
černé hroudy skryjí...
Kdyže, lidstvo, konečně
zvedneš svoji šíji?
92
Pozdní klas.
V taký čas
mladý klas
odkud vzal se ještě v poli?
Prázdno již
v dál i blíž,
marně pátráš po okolí.
Hejno vran
s různých stran
slétá se a šumí, kváčí.
Po pláni
v zoufání
jak po samých hrobech kráčí.
Kolkolem
sirá zem
mlčí v studu, nahá celá.
Ramena
– zmámená –
v závoj mlhy obestřela.
[93]
Ký to sten
jako v sen
vzúpěl zticha, sotva slyšně?
To svůj hlas
zvedl klas
k nebi, jež naň hledí pyšně.
A tak děl:
„Nenašel
nic já, co je srdci milo.
Samotě,
tesknotě
zvykati mi záhy bylo!
V zakletí
v podletí
los mi padnul, samu státi.
Slunce žár
v suchopár
necítil jsem nikdy pláti.
K prospěchu,
v potěchu
světu nebyl já tu žádnou.
Zrnek houšť
v humen poušť
chudých ze mne nenapadnou.
94
Odkud v ráz
taký mráz,
co to z černých mraků padá?
Bílý prach
na nivách
kol se v hustý povlak skládá.
A já, žel,
nenašel
účelu jsem svého posud.
Bezděčně,
zbytečně
utratil můj život osud!“
95
Modlitba.
Dnes k Tobě s prosbou zraky moje hledí
ne za sebe – jáť nedbám sebe více –
leč za všecky, kdož denní chléb svůj jedí,
jej v hořkých smutků slzách máčejíce.
Ty nejlíp víš, co každého z nás souží,
co opláče kdo, po čem marně práhne,
ty nejlíp víš, že více těch, kdož touží,
svých cílů nikdy, nikdy nedosáhne.
Ty víš, kde v nitru v bol se radost vrací,
znáš srdce živá, dávno spráchnivělá,
znáš každou duši, jež, ač všecko ztrácí,
se jiným přece cize nezavřela.
A zvláště za ty prosím, kteří v nitru
Tvou myšlénku svou krví živí vřelou,
kdož bratrům k záři ukazují, k jitru
a svoje květy jiným v cestu stelou.
[96]
Rač učinit, by láska Tvoje věčná
jak svit Tvé zoře rozlila se světem,
by moudrosť Tvoje pravá, nekonečná
i zemským průhlednou se stala dětem.
Dej chudým chléb, kdož úpí ve porobě,
dej volnost jemu, on ji přijme s díkem,
kdo čist je, zůstaň čistým, rovným Tobě,
kdo padl, vstaň a budiž bojovníkem!
97
Nocturno zimní.
Ó vy všichni, kteří v tmavý
večer zimní doma dlíte,
na krb vlídný, plápolavý
zírajíce, blaze sníte,
chvílemi v tom kruhu tichém
hlaholíte jasným smíchem,
šumné, plné vína číše
pozdviháte na zdar výše,
aneb zpěvu samovaru
nasloucháte, vonnou páru
čaje dýcháte a v štěstí
tom si sami díte tiše,
celý svět že šťasten jesti:
Těch-li sobě vzpomenete,
kterým venku v tmavé noci
vichřice, sníh ve tvář mete,
kteří hynou bez pomoci
ušlí, hladoví a nazí,
které zima v duši mrazí.
[98]
kteří marně v širém kraji
po střeše se ohlédají,
pro něž v každém kroku novém,
bílým sněhu pod příkrovem
v podvodné a chladné zlobě
úskočný jen hrob se tají,
by je schválil, strnul k sobě?
Jak jsem často, smutným šerem
bera se já, poutník syrý
útulného krbu směrem,
kraj kdy mizel v soumrak čirý,
a kdy mráz a metelice
bičovaly moje líce,
ptal se stokrát sama sebe:
„Co ten bůh a jeho nebe,
co ti andělé a svatí?
Zda z nich někdo lidstvu splatí
jeho klopot, bídu, práci,
hlad, jenž bolí, mráz, jenž zebe
až to srdce vykrvácí?
Pravda-li, že tamo s hůry
přece jedno oko zírá
skrze mraky, skrze chmury
a své ráje otevírá
trpícím a osiřelým,
99
byť i vzdoru duchem smělým
proti němu, proti nebi
kuli plány ve své lebi,
že jich přání jednou skojí,
všecky v jeden spolek spojí,
obejme a zulíbá je,
vyjme z ran jich žhavé hřeby
v nejkrásnějším sále ráje?“
Divý vichr, příval sněhu,
ledný mráz, jenž kraj ten hlídal
v Ahasverově tom běhu
v smíchu tak mi odpovídal:
„Slitování? nikde není –
chudým vše se v bídu mění!
Blaze těm, jež domov čeká
a jim kývá do daleka,
kterým přána láska, zlato,
vše, co lidem milo, svato.
Běda mu, kdož v poušti země
bez domova, lásky těká,
chud a sám se trudí temně!“
Jedněm praví noc a zima:
„Spěchej domů, chvátej hbitě,
budeš záhy mezi svýma,
všichni tam již čekají tě,
100
zahřeješ své skřehlé údy,
zavzní smích a jásot všudy,
budeš volný, vesel, šťasten.“
Druhým opět praví hlas ten:
„K čemu chvátat? Sám jsi zhola,
tebe nikdo nezavolá – – –
zůstaň zde a pohov sobě,
bídy více není častenneúčasten,
usni, dřímej v našem hrobě!“
101
Ruce a ručky.
I.
I.
Ó ručinky hladké, růžové, sněžné,
útlé a andělsky něžné,
kam jste se poděly, žaluji Bohu –
zapomnít zdali vás mohu?
Jako dva motýlci drobní
májových dnů mladostí zdobní
kroužily, vířily v tichounkém letu
na podiv celému světu.
Otcovo těžké, nevlídné čelo
před vámi skrýti se chtělo –
marno: je motýlek obletoval
a hladil a pudil mu smutek i žal.
A matčiny hluboké vrásky –
brázdy to lopoty, starosti, lásky
a útrap údajů, surových let
byly jak vábivý motýlku květ.
[102]
Na nich on houpal se, věšel tak milo
rozkošné to a půvabné bylo!
Hrály jste, vířily prstíčky vy
jako ty peroutky motýlkovy.
Drobounkou žilkou tu běžela krev
tak jako šťáva útlounkých cev
kvítka, jež v tišině prosté
neznámé, šťastno kdes roste...
II.
II.
Ale tu, běda, již přiklusal čas,
motýlka úpal sžeh’, mráz,
povadnul, shruběl útlý ten květ
údery dvaceti let.
Nalehl život a potřeby všední,
nouze se většila ke dni,
jakže teď jinak, než pracovat,
lopotit v stálý, horečný chvat?
Bída a všednosť, dva lační chrti,
buď ty je, neb oni tebe zdrtí!
Pracuj a trp až dokud ti dech:
hrob jen ti jist je z illusí všech.
103
Illuse! Illuse! Rozkošné jitro...
ale mé od včera hladoví nitro,
nemám ni sukénky, šátek pln děr
sotva mne ošatí večerní šer.
Ani již píseň se neozve víc –
zašla, jak skřivánků na tisíc
když počne divoký severu chvat,
na hrob mých rodičů šla ona spat.
A přec ty, Bože, víš, říkají dosud,
že prý si sama svůj spravuji osud –
jenom prý chtít – zlata hned měla bych,
ale to, Pane, byl by hřích!
III.
III.
Těžko je státi, kde uklouzla noha,
a já jsem nadarmo volala Boha.
Dalekoť on kdes, neslyší, sám...
Stiš se, mé srdce, já nereptám.
Do vlasu pozvolna padá mi jíní,
stáří mé líce rukou svou stíní,
přebude, zabude záhy mne svět
jako ten polní zašláplý květ.
104
Ruce mé, černavy, hruby a sprosty,
mozoly jejich jsou hosty.
Krvavé mozoly pálí mne v dlani,
stráví mé bdění a budí mne v spaní.
Ruce mé, svadlý a schátralý list,
osudy života možno z nich číst.
Svadlý a schátralý jest tento list,
ale ne zkálený, vezdy byl čist.
Já nejsem jediná – tisíce nás,
jako kdy květnici popálí mráz,
umřeme, pomřeme, šachta náš hrob,
nebude na něm zlacených zdob.
Leč snad jen z jara že stará ta hlína
v listí se oděje planého vína,
v žlutavý blín a divoké býlí –
kříže stín sotva na ni se schýlí.
Ty ruce mi složte pak v poslední kříž,
budou se modlit tak za hříchů tíž.
Nebuď vám stydno jich – schátralý list,
ale on, pro Boha! vezdy byl čist!
105
Kříž na vsi.
Stárne jak ta bída naše.
Kdo jde kolem, okem naň
vzhledne nesměle a plaše,
aneb k prosbě sepne dlaň.
„Což juž není velká dosti“
dí si chudý, „naše tíž?
Kdy a kdo nás bídy sprostí,
a kdo sejme nám ten kříž?
Nevíť on, jak bída hrozná
dána v úděl věčný nám,
a než přec ji trochu pozná,
zvrácen, klesne také sám!“
[106]
Odkvetlá.
(K obrazu Gab. Maxa.)
Zář jitra zvolna vchází
do jizby přitmělé.
Na stěny květy hází
a bílé hvězdy sází
v ty chmury na čele.
To ložnice jest ženy,
tu hrobový je klid.
Jen hodin tiché steny
již jako unaveny
slyš – pomalu tam znít.
Tam lože ucucháno,
kdos právě s něho vstal.
Noc dlouhá – nyní ráno.
Jest konec. Dokonáno.
Čím radosť je, čím žal?
[107]
Hleď, na zemi ta růže,
ta včera kvetla též.
Kdo zadržet ji může?
Též ona byla růže...
Ó vše je klam a lež!
Ty paprsku, jen tiše,
ó jen ji neprobuď!
Hleď – klesá hlava s výše.
jak zvolna, ztěžka dýše
ta její bolná hruď!
Ó nemá pro tvou muku
svět těchy ani ráj.
Jen tiskni k srdci ruku:
Slyš – v posledním tom tluku
ti mládí hasne báj.
108
O půlnoci.
(Ballada.)
To udeřila duchů hodina...
„Rci, živý, zdali v náruč boháčovu
již klesla v plesu lidstva chudina?“
Ne, mrtvý, ona hyne dál a znovu!
To udeřila duchů hodina...
„Děl tenkráte jsem pravdu, umíraje,
že lidstvo bude jedna rodina?“
Ne, zvolna v srdcích soucit v skutek zraje!
To udeřila duchů hodina...
„Tož všecky zvěsty nadšení a lásky
jen byly klam a prázdná vidina?“
To v karnevalu světa němé masky!
To udeřila duchů hodina...
Kdy bol a bída zde již nemá místa,
tak klidnou můž’ být nebes hladina?
„Ne, velkého cos tam se lidstvu chystá!“
[109]
Přede dnem.
Již svítá den a pozdní hvězdy bledé
teď záhy zniknou v jitra třpyt a nach.
Své sny a dumy noc i světlo vede,
by zrodily se v našich myšlénkách.
A lidé? Ti, kdož posud neusnuli,
i ti, kdož k novým plesům povstalipovstali,
ku nebes výši zírají z té důli
a pějí hymnus neb zpěv zoufalý.
Ten život jedněm potokem je vlídným,
jenž jejich mlýny žene v úsměvu,
a jinde hráze nadějí rve bídným
a mrtvé na břeh hází ve hněvu.
Na slunnou tvář i čelo zachmuřené
svit nekonečna padá daleký.
To nebe chladně nad námi se klene,
žehnáno – kleto – mlčí na věky.
[110]
Na svaté roli vlasti.
[111]
Nový rok.
Kam starý rok, tam jdeme my
jak zástup jeho robů,
ať trním nebo růžemi
vždy o píď blíže hrobu,
a mnohý z nás v ten příští rok
svůj navždy staví pevný krok –
ve hrobě staví krok.
A mnohý bratr z našich řad,
jenž loni vyšel s námi
na cestě bleskem stižen pad’,
a mnohý pohled známý
dnes v chladné tane mohyle
a dříme sladce, unyle –
jak dítě unyle!
Nuž, vztyčte jejich hesla výš,
ač každá zbraň dnes tichne.
S jich jmény šumná vína číš
nechť v hruď nám silu dýchne,
[113]
a slza, mrtvým svěcená,
buď na dno srdce roněna,
těm mrtvým roněna!
Jeť sladký spánek po boji
– kdo nářkem svým jej plaší?
Ó spěte, spěte v pokojipokoji,
vy velcí mrtví naši!
Však živí, dále v Kanaan,
kde z paroba se stane pán,
a každý bude pán.
Co rok, snad článkem bude pouť
zas těch, jež osud sková,
by zápal náš moh’ uvrhnout
v ten starý žalář znova,
a svobody a pravdy cit
v nás rvat a na pranýř jej bít,
jak na kříž Krista vbít!
Však tehda chtěl bych do světa
spět jako Pavel kdysi,
nechť všechna srdce zakletá
můj odpor vichrem křísí,
a hřímat starým prorokem,
že nebyl Slovan otrokem,
a není otrokem!
114
Že nepřátel meč zrezaví,
náš pluh se skvíti bude,
jich kletby jek se unaví,
náš zpěv se ozve všude,
a žaláře se změní nám
na volnosti a smíru chrám,
na věčné slávy chrám.
Nuž dále, děti Východu,
jak jasná ranní zoře,
a nesme ruch a svobodu
přes nivy, Alpy, moře,
a cestou, jíž spěl starý rok,
zas učiníme jeden krok –
ku svému cíli krok!
115
Vidění.
Temná půlnoc jako hroby,
mlčí nebe, mlčí země,
ani tráva nezachví se,
ani oblak nepohne se.
Jako na dně hloubných moří
ztroskotané, jen se zmítá
moje čelo...
nelze spáti.
A přec mrtvo v mojí hrudi,
srdce moje ticho stojí.
Paměť v mozku, touha v ňadru
tvrdo dřímá... nemiluji
nikoho, a nenávidím
ničeho... Můj vrah i přítel
kde že nyní? Láska, závisť,
čím je nyní?
Nelze spáti...
Co to, bože?
[116]
Přes ramena
nahýbá se, schyluje se
mlčky, zvolna, tiše ke mě
hlava ženy... Chmurná líce
mračné čelo, žhavá ruka,
chladné tělo...
Čeho žádáš?
Jsi-li duše přátelská, či
nepřátelská? Přišla’s vraždit,
přišla spasit?
Mlčí, mlčí...
Jsi-li bohem zavržena,
deset mší dám sloužit za tě.
Odpověz mi!
Mlčí, mlčí...
Výstrahou-lis čili kynem?
Mám se smáti, mám-li kvílet?
Duše-lis ty křesťanská, či
nevěřící? Žádáš sobě?
Ticho, temno...
117
Zaklínám tě
jménem boha, mluv a pověz!
Tvoje rety zamknuly se,
tvoje ruce skřížily se,
z tvého oka nebeského
tryskly náhle světlé slzy,
s tvého čela pot se prýští
smrtelný a děsně chladný,
z tvojí skráně teplá krev se
vyřinula... Kdo jsi? Kdo jsi?
Jsi jak bůh a jako démon.
Ah, již vím. Ty neodpovíš.
Sám jen tušit, poznat, nalézt
a milovat do skonání
tebe každý musí.
Ty jsi
moje vlasť.
118
Památce Vítězslava Hálka.
(K prvnímu provozování Hálkova „Záviše“ v Národním divadle 5. března 1885.)
To praví prostá, tichá lidu báj,
že duše mrtvých, opustivše jednou
svůj klidný stánek, rajský svatoháj,
se s těly svými v tmavém hrobě zvednou
a ostavivše hluboký svůj byt
ve luny zář a ve hvězd jasný třpyt
zas po letech tu po své vlasti vzhlednou.
To srdce jejich velké, bouřlivé
jim nedá spáti... Jejich citu příval
jeť mocnější než fatum neživé,
on zvedne kámen, který v hrob je skrýval,
on strhá pouta, zvrátí mrtvých řád
a silou dávnou, neskrocen a mlád
je nese v domov, který vždy jim kýval.
A z hrobů těch, co svatý Vyšehrad
jich čítá v sobě, z klidné mrtvých říše
[119]
dvé stínu v pozdní, podvečerní chlad
zří pěvec bdící dnesky vstávat tiše
a ve tajemné duchu odvaze
se bráti zvolna zlaté ku Praze,
jež před jich zraky v spánku z lehka dýše.
Ty hroby znáte-li? Ach, jeden z nich
jste sami často myli slzou žhavou...
V něm v retech siných, záhy umlklých
jsme uspali tak mnohou píseň pravou,
kde každý den se v smutku trudí sám,
kde kvílí pták a jitro slzí tam
a větru dech jak pozdrav hraje travou.
A druhý hrob – – jej dávno smazal čas,
a jenom někdy ještě jeho jméno,
kdy děd svým vnukům vypravuje, zas
s nevolí bývá tajnou vysloveno – –
to jméno Záviše, jenž svoji dlaň
vztáh’ po koruně, svou by zdobil skráň
a začež smrť pak byla jeho věno.
Jeť Záviš v drahý oděn zlatohlav
a kolem hrdla krve pruh má rudý,
a Vítězslav ve prostý, řasný šat
své posvěcené, kněžské halí údy,
a kudy kráčejí, tam hvězdný lem
120
se splétá na královský diadem
a k skráním jich se zvolna snáší všudy.
Děl Záviš druhu: „Rci mi, pěvče ty,
nač po staletích z neznámého rovu
jsi zvábil stín můj, v ticho zakletý,
v tu starou vlasť, v tu rodnou půdu znovu?
Kde cíl je náš? Já klidně spal svůj sen
a vstal jsem z něho dnes, jsa poslušen
já – kníže tvému mohutnému slovu.“
Děl Vítězslav: Ó“Ó bratře Záviši,
znáš Prahu tu, to srdce vlasti mojí?
Zda ucho tvoje také neslyší
tluk jeho jasný, který v lad se pojí
a svojí hudbou noc kdy rozvlní,
hruď duchů nebes blahem naplní
a staré rány zacelí a zkojí?
Chrám ten-li zříš, jenž českým lidem vzpjat
z mé vlasti prsou k nebesům se noří,
ten palác prostřed chudých českých chat,
ten maják v bouřných, smutných časů moři,
tu svatyni, kde prostý český lid
smí směle před své bohy předstoupit
a jim se svěřit v radosti i hoři?
121
Tam cíl je náš! Jáť staletý tvůj klid
jsem zrušil dnes, my mezi svoje děti
jsme přišli sem... bys poznal, pozdní lid
jak dávnou pověsť hrdinů svých světí
a v slavné chvíli svého nadšení
se k nebi nese roven plameni,
a manům svým tam do náruče letí!“
A tak zde vešli oba pod náš krov
a v tuto velkou blahodějnou chvíli
zřím stín jich, jak se tiše, beze slov
na ňadra věrná v blahém plese chýlí,
a kde jim bije vroucí srdce vstříc,
tam líbají nás v rozechvěnou líc
jak záře nebes zákmit jeden bílý.
Nuž vítejte nám vřele oba sem!
Dnes jméno vaše na věky se vryje
do prsou našich: neb co v skonu svém
se božskou mocí do umění skryje,
co mluvou bohů zářnou vešlo v nás,
to nezachvátí hrob již ani čas –
to v prsou lidu nesmrtelně žije!
122
Naše palladium.
Obraze vlasti, jejž my v nitru kryjem’,
a jehož chrání srdce, věčně živé,
tys naším štítem, naším palladiem,
když v útok na nás dáno heslo divé.
Tě vyrvat nám se nikdo neodváží,
byť celý vesmír zbořil svojí dlaní,
sám každý dokud v prsou svých jej chrání,
a dokud česť mu nezdolnou je stráží.
Zdroj lásky věčné s tebe nám se prýští,
jenž na svých vlnách nese slávu příští,
té lásky činné, která v poutech zmírá,
a přes jich trosky novou dobu zírá.
[123]
České jaro.
Když přijde čas, tu silou tajnou
v puk vzklíčí mrtvé sémě,
a mocí, hroudě nepodajnou
se z hloubi tlačí země.
Je pohřbila ta černá půda
a sníh je tísnil bolno –
teď bezmocná je tvrdá hruda,
teď lehko tak a volno!
Sníh roztál, sám teď setbu vlaží,
a rozmělněné hrudy
teď živnou prstí sémě blaží –
kol zeleno je všudy!
Tak překážky a nebezpečí
se ještě v prospěch mění,
a čím je bída lidu větší,
tím sladší obrození.
[124]
Leč dokud není zvítězeno,
ať zápas neustává –
buď zdar či smrť, toť lidu věno,
a stejná v obém sláva.
Ó lide můj, čas velkých činů
což nevzešel ti posud?
jen dále z klidu temných stínů,
vždyť sám jsi vlastní osud!
Ó jsi-li vskutku zdravé sémě,
tvé jaro také vzplane.
Vztyč mužně výše svoje témě,
žní čas ti brzy vstane!
Jen směle pněme v záští chmuru
své nepodajné hlavy!
Jsme každý zrnem: srdce vzhůru
a vzejde setba slávy.
125
Ti zníti bude...
Ti zníti moje píseň vždycky bude
přes planý shon i nade vřavu všední,
jak racek ona vznese křídlo chudé
i v bouři divé, neprchajíc před ní.
Tys jako moře, jež se bouří čistí,
ač rozruší se od povrchu do dna,
tak svárem světa, cizí nenávistí
ty zas se rodíš, půdo moje rodná!
Nechť v bázni jiní křídla svoje plaší
a v spasnou dálku od tvých bouří spějí,
tvůj pěvec nad tím zmítánzmítáním se vznáší
a zpívá tobě píseň o naději.
[126]
Dub a lípa.
Ne v stanů požáru a cizích krovů dýmu,
ni v křiku vražděných a stonu otroků
od pustin severu ke slunci polednímu
sem přišli Slované jen v síly nároku –
Ne! Žádná lidská krev jich netřísnila dlaně
a hroznou žalobou se nechvěl cizí ret:
jak tichou oborou kdy mírné táhnou laně,
že ptáka nesplaší a sotva sehnou květ.
Jen pluhy pokojné řad mužů s obří silou
a rýče svalnaté si neslo rameno.
A ženy úsměvné ve řízu spjaty bílou
si nesly ve klínech jen troud a vřeteno,
a starci stoletní, jichž noha z vlasti staré
jen nechtíc kráčela, své bohy nesli k nám,
mláď byla vesela a pěla písně jaré
a často stanula a oddala se hrám.
Toť jejich příchod byl. Tak teplo vzchází Vesny
bez všeho násilí, tak jitřní vstává den,
[127]
že široký ten svět jen v zpěv a úsměv plesný
se ladí spokojen, a mírem oblažen – –
lán chví se obilím a jeho šumot tichý
a píseň skřivana – – toť válečný je zpěv,
a plachta rolníka, jenž zrno seje v líchy,
toť prostá vítěze je toho korouhev.
Ó! v novém domově když dědové ti stáli,
a mocným toporem kdy první klesl peň,
a prvním obilím kdy brázdy vstříc se smály,
a lačné na humno kdy první vešla žeň,
tuť dobří bohové, jenž s nebe sešli na zem’,
své žezlo posvátné do půdy zaryli.
To kořen pustilo a jeho témě rázem
se v zeleň odělo a ve květ spanilý.
Toť naší lípy vznik... Pak její tělo milé
– jak údy panenské byl čistý její běl –
vzal vážných kněží sbor, a jejich zbožná píle
mu dala podobu, jak bůh ji který měl,
a větví sklácených a měkkých třísek nával
v žár mocný vzplápolav, se ložem tomu stal,
kdo na pouť dalekou se s bratry rozžehnával,
a v říši otců svých a bohů vstupoval.
A zpěvák blouznivý vzav útlé její pláty,
je strunou ošatil a zvuky kouzlil z nich –
128
tuť rázem starosti a trudy byly sváty,
a všude ozval se jen ples a jasný smích.
Tu páže mladistvé se do objetí pletly
a tajných polibků jen bozi znali řad – –
a s lip těch mateřských, jež vonným bělem kvetly,
si rády trhaly svých děvy zdobu vnad.
Ba tehda na zemi jen nebe bylo hostem,
kraj tich byl, bohatý a jitřně spanilý,
a láska s nadšením se v každém srdci prostém
jak ptáci ve hnízdě té lípy tajily.
Toť zlatý býval věk mé vlasti pohostinné,
věk síly obranné, ne drze výbojné,
a každý mohl zřít, jak z modra nebes řine
se darů životních tok mízy přehojné...
Co zatím tvrdý dub sám, jako vraha zjevy
na skále vyprahlé, všech lidí vzdálený,
vždy smuten, zamračen, bez těchy, bez úlevy
hnal v mračna větve své a v půdu kořeny,
jen ptactvu dravému své nastavuje údy,
a šelmě zuřivé svůj otvíraje bok
byl lidstvu k postrachu, neb jeho tělo rudý
tak často máčíval té lidské krve tok.
Tu časem divý Gal či German drsných mravů,
jenž v lesích se zvěří žil v jednom pelechu,
129
snět dubu utrhnuv, jí zdobil svoji hlavu
jak Caesar Severu ve drzém posměchu,
pak náhle vzchopiv se, až ku věčnému Římu
jak příval obrovský se divě s kyjem hnal,
kde plné kynuly mu kotle v krbů dýmu,
a touha pomlsků mu poháněla sval.
Tam vínem sicilským se opájeje v plese
si hověl lenivě pod stráží dcer a žen,
co hrdé Matrony se chvěly v hrůzném děse,
a Říman na foru mřel, v srdce poraněn.
Tu křiky zmatené se nesly světa dálí
až k Taunu nazpátek a pojily se v šum
těch dubů obrovských, jež větve rozkývaly
na pozdrav barbarský svým bouřným vítězům.
Té doby, loupeží a hnusných vražed plné
jen smutný pomník zbyl – tož zpustošená zem,
jež ústy trosek svých dnes ještě zhoubci klne,
a hledí k Severu jen s pomsty zápalem.
„Vae victis!“ Vítěze však bídnější los čekal,
neb přemožen kdo nes, zas zítra pánem byl,
a koho smrtelně se ve úkrytu lekal,
dá šelmám arény teď chladně za podíl.
To smutný triumf byl – ne skvosty, vzácné lupy –
hle – dcery severu zpět bez vší naděje
130
si nesou k domovu jen zkrvácené trupy,
a zbraní zlomených tak bědné trofeje.
Ó jaký ston a kvil se ozval lesů hloubí!
Tu v divém zoufání rván bujný dubu krov,
tu ostří kácelo kmen starý, junné loubí,
by mrtvým schystán byl z nich ohněm slední rov..
Toť symbol plemen dvou, jež lítém ve souboji
od časů prvotních až po náš pozdní věk
jen na život a smrť vždy proti sobě stojí,
a krví staletí svůj napájejí vztek.
Vzduch hesly chvěje se a ryky vražednými,
a hody barbarské má lačné války zub.
Ba v čele národů, jež rvou se boji zlými,
hle – lípu mohutnou lze zřít a hrozný dub!
Ten zápas zoufalý dnes ještě konce nemá – –
ký strom as podlehne, a který zvítězí?
Já zírám v budoucnosť, a budoucnosť jest němá –
kdo podá, lide můj, ti pevné pavezy?
Jest zář to zory juž, či západu svit mroucí?
Co příští upraví svým věkům za podíl?
Bůh osudí své vzal a v proudy dějin vroucí
je zvolna upustil a na dno temné skryl.
131
Starý prapor.
Jen plátna kus a rudé látky cár,
žerď zlomena a červotoče plna,
toť plachta, kterou spjatu na stožár
v dny naše vrhla dávných věků vlna.
Kde plavci lodi teté, kde vůdce její?
Již dávno klidny vlny staletí,
a jenom časem přece bouřlivěji
to čelem moře na mžik přeletí...
A tu se zdá mi, jak by prapor starý
se tlačil vzhůru, chvěl a dmul a vál,
a jak by kolem vřely bitev žáry
a hřímal kus a bouřil jízdy cval.
Jak vzcházelo by patnáctého věku
mou nad vlastí zas jitro krvavé,
kdy země moje plna byla reků
a nebe písně: „Svatý Václave!...“
[132]
Duma na husitském bojišti.
Jako hřbitov dávné minulosti,
na němž pouze v noci duchové
střežíce svých těl setlelé kosti
stanou ještě v tiši hrobové,
tak mým zrakům v podvečerním přítmí
plný smutku kraj se jevil v hled,
až i jakés tajné bázně cit mi
ve prsou svou peruť zvolna zved.
Zřel jsem kol, leč smrtelné mé zraky
nepostihly noci tajemství.
Temno všudy. Pouze skrze mraky
jediná se bledá hvězda stkví.
Kdesi v dáli slyšeti psů lání,
chladný vítr vůni jeseně
bez oddechu po krajině shání,
smutnou píseň zvučí stlumeně.
Dumný zpěve ztraceného kraje,
tichý vzdechu věků ze hlubin,
[133]
zdali vaše dumy, sny a taje
pochopím já, okamžiku syn?
Ve svůj smutek, v staleté to hoře,
v tichý stesk a tajemný svůj bol
šerý kraj ten svoji duši noře
nevšímá si, kdo tu projde kol.
Přišel poutník, postál krátkou chvíli,
ronil slzu, pak se dále bral,
zašel v dáli, v temno svého hrobu
zanes’ žití znoj a srdce pal,
přišel jiný sem zas po staletí,
nevítá jej nikdo ve kraj ten,
aniž brat mu do náruče letí,
brat, jenž dávno spí již mrtvých sen.
A přec v temném, tichém moři času
jeden proud zde vířil bouřlivý,
k bujnému se sešli hodokvasu
Smrť i Děs ti hosté žízniví.
Zde v tom dole na bratrství pili
lidské krve plné poháry,
ke slavnosti sobě zanítili
klidných vísek rudé požáry...
Nyní ticho... Zbroje z ruky klesly,
rezaví zbraň, ruka práchniví,
134
jenom v noci výkřiky a hesly
po staletích vzduch se ještě chví.
Zdá se posud, jak by šedé skály,
borů, stromů, keřů tmavý roj
jako hradba vozová tu stály,
jako cepník, vztýčen v strašný boj...
135
Zahučela země.
Zahučela země jezdců pod kopyty,
hoj, to v kraj náš padá oheň války lítý,
oheň války lítý, nehasnoucí,
živen žitím drahým, krví vroucí.
Jako krůpěj svaté oběti to tryskne,
do srdce kdy čepel svoje ostří vtiskne.
A skrz šedé dýmy, které děla sejí,
snad těch kulí prška běží veseleji.
Nepřátelé přišli, kořistili,
jako víno blaho lidu pili,
leč kdy zdarem zpiti spěli ku domovu,
místo něho došli tmavého jen rovu.
Jak ten mladý junák bije v nepřátely
jako blesk, jenž chabé větve stromu dělí,
jako příval, který pole trhá,
tak on v řady vrahů zkázu vrhá,
leč i jemu koule stlala lože v trávě...
přes mrtvolu jeho spěli druzi k slávě.
[136]
Nůž svůj krví sytý drží křečovitě,
a tam v dáli matka pláče pro své dítě.
V boj se pustil proti její vůli,
teď zde jeho život leží v půli,
první však je slovo, s kterým v nebe kročí:
„Zda tě, vlasti, zrak můj svobodnou zas zočí?“
Utišena země, nelká pod kopyty,
krví chrabrých reků uspán oheň lítý,
kde dřív hroby stály, rovno zase,
a ta tráva lépe zelená se...
Však i z jeho krve dána míza trávě:
přes mrtvolu jeho spěli druzi k slávě!
137
Píseň o haleně.
Tobě, tobě píseň moje chudá
zvučí jako prosté vísky zvonzvon,
šate český, prostý jak ta hruda,
na níž děd můj vzal svůj vznik i skon.
Na ní on se zrodil, po ní chodil
směle, hrdě, zpříma jako pán,
do ní sémě nadějí svých hodil,
do ní též byl posléz zakopán.
Nechať vroucí družby ples mu kývalkýval,
neb jej štvaly nenávisť a zášť,
děd můj mlčky srdce svoje skrýval
v hrubý ten a neprostupný plášť.
Přišel kupčík, mluvě řečí cizí,
chtěl mu moc a česť i zlato dát.
aby zapřel zvyky svoje ryzí,
odložil svůj prostý mrav i šat.
[138]
Aby spodlil starou duši svoji,
aby zapřel krev svou i svůj rod,
v šatě modním, vetchém, těsném kroji
drahé mluvy vlastní zbavil plod.
Tu prál děd: „Pryč od našeho prahu,
nech si zlato, hedváb, lesk i klam,
pryč jdi, dále, zálesský ty vrahu,
jáť tvé dary příliš dobře znám,
Jdi, já smetu prach i sled tvé paty,
slib tvůj nic mi, hrozba tvá je dým,
vari od nás, ďáble věčně klatý,
sice halenou tě zardousím!“
Tobě, tobě píseň moje chudá
zvučí jako prosté vísky zvonzvon,
šate český, prostý jak ta hruda,
na níž vzal můj děd svůj vznik i skon.
139
Duma na Bílé Hoře.
Jitro chmurné, nevlídné.
Praha ještě tuho dříme.
Nežli ze sna prohlídne,
bratře, my pryč odkvapíme.
Pojďme dál, tam na západ,
kam se slunce vždycky sklání.
Tam i naše sláva spat
odešla... nuž rychle za ní!
Marně pudíš kroky v let,
nikdo víc jí nedostihne.
Nevrátí se ona zpět,
zbloudí-li přec, nám se vyhne.
Věky měla domov svůj
u nás krásná, mocná, vážná,
ulétla – Bůh polituj,
od nás jako labuť tažná.
[140]
Horo Bílá! Ty jsi v mrak
zřela její zjev se ztrácet.
Na tobě ten svatý pták
musil druhdy vykrvácet.
Zazpíval tam v posled – žel –
píseň smrti pták ten bílý.
Kdo tu píseň uslyšel,
krví zaplakal tu chvíli.
Bylo to jak vzúpění,
jako všemu s Bohem dání,
jako s vlastí loučení
a nikdy již na shledání.
Rachot bubnů, mečů svist,
dvaceti hlav smrtné vzdechy,
sykot, jímž vře nenávisť,
pláč, jímž lkaly celé Čechy.
Jako výkřik zoufalství,
které darmo volá Boha,
ston, jenž robu na rtu tkví,
když jej rdousí cizí noha –
Zpěvu toho ozvěna
žije dále, po staletí,
141
peruť, krví zbrocená,
jako přízrak věky letí.
A kdy touží pozdní vnuk
počít nových činů setbu,
šepce zvěsť mu dávných muk,
cos jak výčitku a kletbu.
A kdy písní národní
zajásat chce nad svou hrudou,
i v té vzplane pochodní
sžíravou a jízvou rudou.
V ústa pěvce, básníka
jako bouře dech se mísí,
úpí, kvílí, naříká,
a jej v půlnoc ze sna křísí.
Zpěvu toho ozvěna
žije dále, po staletí,
peruť krví zbrocená
věčně straší české děti.
Běda, běda! I v můj zpěv
její žalný hlas se loudí.
Každé slovo – teplá krev,
která z rány duše proudí.
142
Já té krve nabírám
a jí po své vlasti házím.
Srdce všech jí otvírám,
přáním tím ji doprovázím:
Dobré syny vlasti té
jako lék ať hojí v hrudi,
nevděčné a prokleté
ať jak zmije v srdci studí!
Věrným padniž jako rez,
který jejich pouta boří,
zrádným jako Kaina děs,
jenž jim v tváři věčně hoří!
143
České vánoce.
Svit chladných hvězd a větrů hudba hrají
po zavátém a mrtvotichém kraji,
a havran píseň smrti skřehoce –
a český lid své slaví vánoce.
Od domu k domu, po cizinském prahu
synové vlasti bloudí v smutném tahu
a když se jeden skácí v sníh a led,
se slzou zmrzlou druzí kráčí v před.
Tisíce jich, co ve ciziny sněhu,
zmizeli navždy od rodného břehu,
vyhnanci všude, psanci v světě tom,
jen hvězdná zář byl vánoční jim strom,
Tak bylo druhdy. Vnuk teď hrůzou bledne,
kdy přízrak dob těch ze hrobů se zvedne
a svoji tesknou báj mu šepoce,
jak praděd náš své slavil vánoce.
[144]
A dnes jest Čechu zas, jak vyštván, znovu
by uchopit měl berlu vyhnancovu,
být bez vlasti zas, psancem v světě tom,
a jen zář hvězdnou vánoční mít strom...
145
Na rodné nivě.
(Slečně Marii Kautské.)
Od končin nebes k horám dalekým,
jež s blankytem se v tichý pojí lad,
a koupají se v čistém slunečnu
a vypravují drobné pohádky
svým šotkům malým, kteří v kapradí
si zlaté, bájné zámky budují,
a krásným vílám, které ve skrytu
si dlouhé, rusé vlasy česají
a čisťounkou je vlaží rosičkou
a pestrá kvítka do nich vplétají,
jak požehnaný všemi dary stůl
se rodná naše niva prostírá.
Co síly všude, krásy, lahody!
Jak svěží barvy v harmonii lnou!
To moře vzduchu čisté, průhledné
se chvěje tak, jak svatí andělé
by letěli jím tajně. Teplý van
sem větru spěje, vůní opojen,
[146]
a písničku si bzučí veselou.
Zde klasné jezero, tam opodál
se říčka vine květnou lučinou
jak tepna kraje. Jívy na břehu
jak vdovy sedí v smutných myšlénkách
a pláčí v duši a své šediny
do tichých vlnek noří. Starý dub
zde stojí jako otec krajiny
a jeho mocná, plná koruna,
ba každý jeho list jak varhany
do dáli šumí hymnu tajemnou.
Ten velikán snad vítal ve kraj ten
sbor prvních dědů našich, slyšel zpěv,
jímž slavili ten zemský, ladný ráj,
zřel bohy jejich velké, laskavé
a dýchal vůni libých obětí.
Oh, jiný bůh sem přišel z daleka!
Tu švihly topory a svatý háj
se sřítil k zemi s hromným rachotem,
v dál uletěli ptáci posvátní,
a staří bozi zastřeli svouc líc
a zašli navždy – v hory, vody, vzduch....
A ty jsi, děde, všeho svědkem byl.
zpěv „Kdo jste boží bojovníci“ hřměl,
až ku horám se snesl, budil je
z jich věkověčných snů a vážných dum
a zpět se valil mocnou ozvěnou?
147
Zde bitva řádila, zde švihal mlat
a jako suché listí v jeseni
zde střely šuměly. V tvůj pevný bok
jak mnohý oštěp zaryl se a meč,
tvé svaté tělo pálil žhavý lunt.
Ó strome boží, co jsi všecko zřel!
Cos cítil tu, kdy rodné půdy syn
štván z domova a krbů rodinných
jak druhý Kristus cestou křížovou
se do ciziny vlekl... Pod tebou
zde usedli a v pláči volali,
by smrť je trýzně žití zbavila
– neb život bez vlasti je trýzní jen.
Tys, děde, tehdá nejlibější stín
jim stýlal ve skráň. Vyplakali zrak
zpět ve vlasť upřený, pak zašli v dál.
Ó dovol mi, bych jejich památce
zde slzu ronil. Neb co přišlo pak,
toť bídy poušť, toť hrůzy potopa.
Pud lidí, zvrhlý v šelmy nejhorší.
Jen požár všude, zříceniny, dým,
jen mrtvé trupy, krve kaluže,
jen hlad, jen mor, jen hřích a zase hřích.
Zde mlkne v bázni píseň pěvcova,
a chromne ruka, harfu ladící.
Dál do kraje, sic prsa puknou mi!
Buď s Bohem, starče! Dnů tvých posledních
149
kéž mráz se netkne ani parna znoj.
Dál zrak se nese. Kolem ticho tak,
ni tráva nehne se, ni květ, ni klas.
Nač příroda zde myslí? Tajemství
-li velké skrývá svatá její hruď?
O jistě, jistě v taji dumá tak:
„Mne Jaro, času dítě milostné
k životu budí vonným deštěm svým
a vlahou rosou pojí do syta.
Mne léto hřeje, síly dodává
a živné mízy do všech lije žil.
Zde lidstvu strojím živodatný chléb,
tam na výsluní révu pěstuji.
Jáť oltářem jsem Nejvyššího, v dík
mu nekrvavou oběť podávám.
Ó vznešený a svatý úkole!
Být matkou, živitelkou lidí všech
a všehomíra knězem smíření!
Nechť Jeseň přijde – žena chudobná,
a bohatství mne zbaví, klasy mé
již bělají se jako starcův vlas
a šepotavým šumem hlásí se
a tíhnou k zemi. Lidé smrtelní,
vám podávám se celá k požitku.
Jen vezměte a jezte, pijte mne!
Hle, chléb váš živný, totě tělo mé,
a víno krev má. Žijte v pokoji,
150
nechť nehořkne vám slzou denní chléb,
nechť vaše krev jej nikdy neskvrní!“
A ticho všude, jenom zlehýnka
jak zlata jasný zvuk se ozývá
hlas křepelky, a skřivan svobodný
se s plným srdcem vznáší k zenitu,
a pěje píseň klidu, hojnosti.
Ach, rodná zemi, drahá matičko!
Rci, jakou mocnou, blahou náladu
v svém nitru chováš, a ji sděluješ
i lidským prsům? Konejšíš jich spěch,
a sílíš k práci, víře, nadšení,
a zoufalosť-li černá dusí je,
ty nadchneš zas je novou odvahou
a láskou, smírem, odpuštěním. Vzduch,
jejž dýchat dáváš volným dětem svým,
jest jako teplé mléko mateřské,
a ňadra svá, kam vábíš k oddechu,
jsi postlala jim květy mateře,
že voní balsamem. Ó matičko,
nač zlo zde v světě, proč zde teče krev?
Proč vraždí matka vlastní svoji mláď?
Proč bratr brousí dýku na bratra?
Oh, běda, matko! Proč že častokrát,
kdy na tebe jsem hleděl, slouchaje
151
tvůj tajný šepot, žilobití tvé,
a sílící tvou vůní opojen,
přec poklidu jsem neměl, táže se:
Ty rodná půdo, odkud čerpala
jsi vládu, sílu těžkým klasům svým,
zda z potu lidu zotročilého,
jenž denně s jeho čela v tebe tek’,
či z jeho slzí, jimiž tvrdý chléb
si mělnili, či z krve nevinné,
již pokropen byl každý koutek tvůj?
Těch různých barev divné sbratření:
I zeleň bují líp, víc svěžesť plá,
kdy kořeny se její napojí
do syta lidské krve ruměnné.
A lidé, lidé? Běda, matičko:
nad medoviny, vína zámořská
jim lahodí zas čerstvá bratří krev.
Ó prorokyně hluchých neblahá,
v hluk strojů, lží a lidokupčení,
ve vřavě úroků a všednosti,
čím tvůj je hlas, jenž bázní chvěje se?
Čím světu lesk je zlatých klasů tvých
v krvavý plápol jeho dukátů?
V ryk jeho děl a polnic, bubnů třesk,
čím jemná píseň tvého skřivánka?“
Ne, matko dobrá! Výtka nižádná,
ni jaká hořkosť nezasmuť tvůj hled!
152
Ve chléb svých klasů, vína svého v med
nám žluči nepřidávej! Prohlédne
ten člověk jednou, sebe nalezne
a pozná, sám že žaly rozséval,
jež potom sklízí. Meče odhodí
a svalí děla mořských do hlubin
a z okovů a masožravých pout
si skuje pevný, chlebodatný pluh.
Kéž nad mým hrobem vzejde doba ta!
Kéž víteznývítězný ten, z pouta skovaný
pluh poprvé až vnoří, matičko,
se znova tiše ve tvou svatou hruď,
i mých se dotkne kostí neživých!
Ty mrtvé kosti rajskou rozkoší
se naposledy ještě zachvějí,
a s prachem tvým se spojí na věky.
153
Musa dolorosa.
Smutný kraj jak velká rakev,
ticho, nikde hlesu ani,
a to nebe tmavé jako
těžké víko padá na ni.
Časem pouze prorve temno
rudý blesk – to požár řádí,
skáče krajem, hltá chýže
a zas dále světem pádí.
Jeho ostrá zář jak prudká
hříva šlehá nebes krovy,
jeho praskot – řvaní šelmy,
jež si po svých lupech hoví.
Sladkou vůní lidské krve
spilí havrani a supi
beze strachu vláčejí si
sterých mrtvol zryté trupy.
Černá zem již tolik pila
drahého žil lidských vína,
[154]
na déšť nebes, rosu noci
že si ani nevzpomíná.
Kolem všude šibenice.
Ramena jich tuhá, pevná
praskají pod tíží mrtvol
a se bortí tvrdá břevna.
Divné, proklaté ty štěpy
větve svoje k nebi týčí,
a tam vzhůru, do daleka
o strašlivou pomstu křičí.
A tím krajem v hávu z žíní,
s trním kolem bledých skrání,
s dýkou v srdci, v černém oku
šílenství a hrůzy plání,
přes ty trosky, stohy mrtvol,
louže krve, hroby, rumy,
s křikem v hrdle, s krví v ústech
jež ten děsný výkřik tlumí,
na smrť mdlá a vysílená,
v divokém a hořkém pláči,
se sbortělou harfou zvolna
naše Česká Musa kráčí.
155
OBSAH
Básníkova lícha
Vzdechy11
Dějiny a člověk12
Já viděl13
Jízda nocí14
Tobě16
Nocturno17
Elegie18
Duma na hřbitově19
In memoriam20
Květ pokoje21
Svatá četa25
Příměří28
V denním znoji
Útěcha v práci33
Jitřní zvon34
Hruše36
Romance jarní39
Bříza42
[157]
Čapí hnízdo44
Ticho sváteční47
Nápis48
Bludné duše50
Vlna53
Heliopolis55
Dub a palma57
Dvě koruny58
Smrť a Život60
Ztroskotání62
Na Karlově mostě64
Perdita66
Na kříž67
Dvě cnosti69
Písně podzimní
I.73
II.75
III.76
IV.77
V.78
Beze žní
Výkřiky83
Děti85
Pole chudých87
Píseň tuláka89
[158]
Žně chudých91
Pozdní klas93
Modlitba96
Nocturno zimní98
Ruce a ručky102
Kříž na vsi106
Odkvetlá107
O půlnoci109
Přede dnem110
Na svaté roli vlasti
Nový rok113
Vidění116
Památce Vítězslava Hálka119
Naše palladium123
České jaro124
Ti zníti bude126
Dub a lípa127
Starý prapor132
Duma na husitském bojišti133
Zahučela země136
Píseň o haleně138
Duma na Bílé Hoře140
České vánoce144
Na rodné nivě146
Musa dolorosa154
[159]
Omyly tiskové
Na str. 47. řádka 10. místo „ticho“ čti v ticho.
„ „ 85. „ 9. „ „příznak“ „ přízrak.
„ „ 101. „ 8. „ „není časten“ „ neúčasten.
„ „ 126. „ 12. „ „zmítán“ „ zmítáním
E: lk; 2002
[161]