Zahučela země.

Zahučela země.
Zahučela země jezdců pod kopyty, hoj, to v kraj náš padá oheň války lítý, oheň války lítý, nehasnoucí, živen žitím drahým, krví vroucí. Jako krůpěj svaté oběti to tryskne, do srdce kdy čepel svoje ostří vtiskne. A skrz šedé dýmy, které děla sejí, snad těch kulí prška běží veseleji. Nepřátelé přišli, kořistili, jako víno blaho lidu pili, leč kdy zdarem zpiti spěli ku domovu, místo něho došli tmavého jen rovu. Jak ten mladý junák bije v nepřátely jako blesk, jenž chabé větve stromu dělí, jako příval, který pole trhá, tak on v řady vrahů zkázu vrhá, leč i jemu koule stlala lože v trávě... přes mrtvolu jeho spěli druzi k slávě. [136] Nůž svůj krví sytý drží křečovitě, a tam v dáli matka pláče pro své dítě. V boj se pustil proti její vůli, teď zde jeho život leží v půli, první však je slovo, s kterým v nebe kročí: „Zda tě, vlasti, zrak můj svobodnou zas zočí?“ Utišena země, nelká pod kopyty, krví chrabrých reků uspán oheň lítý, kde dřív hroby stály, rovno zase, a ta tráva lépe zelená se... Však i z jeho krve dána míza trávě: přes mrtvolu jeho spěli druzi k slávě! 137