Jitřní zvon.

Jitřní zvon.
Od brány jitra první záblesk táhl a hlásal nový den. Tu starý zvoník po svých klíčích sáhl, a zvolna vyšel ven. On kudy kráčel, ranní píseň zpíval mu každý květ i list, vzduch kolem jak by baldachýn to splýval – byl průhleden a čist. A jasné slunce stálo na obzoře jak těla Páně zjev, a kolem rudá rozlila se zoře jak svatá Krista krev. A starý zvoník skloniv zbožně líci, svou čapku s hlavy sňal, pak dále kráčel, staré ku zvonici a v ruku provaz jal. [34] Tu mocným zvon se rozhlaholil slovem, jak prorok by to pěl o noci přešlé, o dni příštím, novém, jenž s nebes na zem’ spěl. On spánek pudil, oči ze sna křísil a rety klonil rtům, do temna žalu naděje svit mísil a úsměch v chaos dum... Pak zmlknul zas. A bylo ticho všudy a taký klid a mír, jak vymřelo by lidské zlo a trudy a vášní bouřný vír. Jak na perutích lásky, blaha, smíru by ráj se snášel k nám, jak andělé by spěli po vesmíru a veliký Bůh sám! 35