České jaro.

Augustin Eugen Mužík

České jaro.
Když přijde čas, tu silou tajnou v puk vzklíčí mrtvé sémě, a mocí, hroudě nepodajnou se z hloubi tlačí země. Je pohřbila ta černá půda a sníh je tísnil bolno – teď bezmocná je tvrdá hruda, teď lehko tak a volno! Sníh roztál, sám teď setbu vlaží, a rozmělněné hrudy teď živnou prstí sémě blaží – kol zeleno je všudy! Tak překážky a nebezpečí se ještě v prospěch mění, a čím je bída lidu větší, tím sladší obrození. [124] Leč dokud není zvítězeno, ať zápas neustává – buď zdar či smrť, toť lidu věno, a stejná v obém sláva. Ó lide můj, čas velkých činů což nevzešel ti posud? jen dále z klidu temných stínů, vždyť sám jsi vlastní osud! Ó jsi-li vskutku zdravé sémě, tvé jaro také vzplane. Vztyč mužně výše svoje témě, žní čas ti brzy vstane! Jen směle pněme v záští chmuru své nepodajné hlavy! Jsme každý zrnem: srdce vzhůru a vzejde setba slávy. 125