České jaro.
Když přijde čas, tu silou tajnou
v puk vzklíčí mrtvé sémě,
a mocí, hroudě nepodajnou
se z hloubi tlačí země.
Je pohřbila ta černá půda
a sníh je tísnil bolno –
teď bezmocná je tvrdá hruda,
teď lehko tak a volno!
Sníh roztál, sám teď setbu vlaží,
a rozmělněné hrudy
teď živnou prstí sémě blaží –
kol zeleno je všudy!
Tak překážky a nebezpečí
se ještě v prospěch mění,
a čím je bída lidu větší,
tím sladší obrození.
[124]
Leč dokud není zvítězeno,
ať zápas neustává –
buď zdar či smrť, toť lidu věno,
a stejná v obém sláva.
Ó lide můj, čas velkých činů
což nevzešel ti posud?
jen dále z klidu temných stínů,
vždyť sám jsi vlastní osud!
Ó jsi-li vskutku zdravé sémě,
tvé jaro také vzplane.
Vztyč mužně výše svoje témě,
žní čas ti brzy vstane!
Jen směle pněme v záští chmuru
své nepodajné hlavy!
Jsme každý zrnem: srdce vzhůru
a vzejde setba slávy.
125