České jaro.

Augustin Eugen Mužík

Když přijde čas, tu silou tajnou v puk vzklíčí mrtvé sémě, a mocí, hroudě nepodajnou se z hloubi tlačí země. Je pohřbila ta černá půda a sníh je tísnil bolno – teď bezmocná je tvrdá hruda, teď lehko tak a volno! Sníh roztál, sám teď setbu vlaží, a rozmělněné hrudy teď živnou prstí sémě blaží – kol zeleno je všudy! Tak překážky a nebezpečí se ještě v prospěch mění, a čím je bída lidu větší, tím sladší obrození. Leč dokud není zvítězeno, ať zápas neustává – buď zdar či smrť, toť lidu věno, a stejná v obém sláva. Ó lide můj, čas velkých činů což nevzešel ti posud? jen dále z klidu temných stínů, vždyť sám jsi vlastní osud! Ó jsi-li vskutku zdravé sémě, tvé jaro také vzplane. Vztyč mužně výše svoje témě, žní čas ti brzy vstane! Jen směle pněme v záští chmuru své nepodajné hlavy! Jsme každý zrnem: srdce vzhůru a vzejde setba slávy.

Patří do shluku

klas, klasa, lán, žeň, pluh, brázda, obilí, zrno, stodola, žnec

299. báseň z celkových 1025

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. JE DRSNÝ KRAJ (Antonín Sova)
  2. TRÁVA. ( H. Uden)
  3. ZIMNÍ DEN (Jan Opolský)
  4. SVATOPLUKU ČECHOVI. (Josef Merhaut)
  5. OBROZENÍ. (Antonín Sova)
  6. None (František Serafínský Procházka)
  7. VEČER V ÚNORU. (Josef Rosenzweig-Moir)
  8. ÚHORY. (František Kvapil)
  9. Vůl. (Augustin Eugen Mužík)
  10. LXXVI. Smutné šero na krajinu padá, (Jaroslav Vrchlický)