Dvě cnosti.

Dvě cnosti.
Již pevnost dobyta. Dým k obloze se valí, krev, kupy mrtvých těl, kam padne zrak, vše halí, v ryk strašných vítězů se mroucích dere sten a v pozdní podvečer již uzrál hrozný den. Na bláto krvavé tma pozvolna se níží a neúprosná noc jak jindy všecko tíží. Toť vždycky klidu čas! Nechť spí, kdo může teď – však zejtřek děsnou dá snům jeho odpověď. To ještě poslední se nedořeklo slovo! Na náspu jediném hle, vojsko odpůrcovo juž sbité, stenčené se ohrazuje zas a těžkých palissád se valí nocí hlas. Dva bratří – vůdcové – až k smrti unaveni, se sešli tam. Děl bratr: ,Již naděje zde není, a kdyby archanděl sám přišel na pomoc, dnes tato poslední juž bude naším noc. [69] Mám povražditi dát svých dobrých dětí řady? Či v lepším případu je pomřít nechám hlady? Ne! raděj odvedu své pluky noční tmou, ať ve svobodný kraj neb do zajetí jdou!( A druhý křikl: „Jdi, já nedržím tě déle, jdi jen a pokoř se před tváří nepřítele, jak porob žij si dál i ty, i národ tvůj: ne zítra zvítězit, jen padnout, úděl můj. Los podlý otroka mne mine – z cizí ruky já život nepřijmu jak dar, ni moje pluky, však co je mé, to též mým rukám nevyrvou: tu baštu nevydám, leč teprv s hlavou svou.“ 70