Dvě cnosti.
Již pevnost dobyta. Dým k obloze se valí,
krev, kupy mrtvých těl, kam padne zrak, vše halí,
v ryk strašných vítězů se mroucích dere sten
a v pozdní podvečer již uzrál hrozný den.
Na bláto krvavé tma pozvolna se níží
a neúprosná noc jak jindy všecko tíží.
Toť vždycky klidu čas! Nechť spí, kdo může teď –
však zejtřek děsnou dá snům jeho odpověď.
To ještě poslední se nedořeklo slovo!
Na náspu jediném hle, vojsko odpůrcovo
juž sbité, stenčené se ohrazuje zas
a těžkých palissád se valí nocí hlas.
Dva bratří – vůdcové – až k smrti unaveni,
se sešli tam. Děl bratr: ,Již naděje zde není,
a kdyby archanděl sám přišel na pomoc,
dnes tato poslední juž bude naším noc.
[69]
Mám povražditi dát svých dobrých dětí řady?
Či v lepším případu je pomřít nechám hlady?
Ne! raděj odvedu své pluky noční tmou,
ať ve svobodný kraj neb do zajetí jdou!(
A druhý křikl: „Jdi, já nedržím tě déle,
jdi jen a pokoř se před tváří nepřítele,
jak porob žij si dál i ty, i národ tvůj:
ne zítra zvítězit, jen padnout, úděl můj.
Los podlý otroka mne mine – z cizí ruky
já život nepřijmu jak dar, ni moje pluky,
však co je mé, to též mým rukám nevyrvou:
tu baštu nevydám, leč teprv s hlavou svou.“
70