Čapí hnízdo.

Čapí hnízdo.
Na střeše naší hnízdo z došků si zrobil milý, známý pták. Byt jeho podivný je trošku – půl kola to bez loukotí, a v něm rád pták náš zanotí si svoje vážné: „Tak, tak tak!“ I vzešlo jaro. S hlučným plesem nad krajem vztýčilo svůj znak. Dech jeho vzňal se polem, lesem a písně s květy v řetěz spjal, však pták náš vedl si jen dál to svoje vážné: „Tak, tak, tak!“ Pak houkla bouře z plných plící, lil příval na nás černý mrak, hrom bil a leckdo s děsem v líci se pode pevnou střechou třás’, leč vřavou tou pták vedl zas si svoje vážné: „Tak, tak, tak!“ [44] Žně dozrály, a s polí vozy se vlekly domů jako rak. Co písní znělo, vědí bozi, vždyť v práci dá zpěv úlevu, a s hůry znělo do zpěvu to staré vážné: „Tak, tak, tak!“ Když hlučná svatba kolem výskla, plál vínem spilý dívčí zrak, tu puška hřměla, láhev tryskla a polibkem ret na rtu plál, pták vztyčen ve svém panství stál a notoval si: „Tak, tak, tak!“ Leč sousedův ten synek mladý od svatby chřadnul, ubožák. To z lítosti prý; lkali všady, když na hřbitov jej nesli kol, a s hůry znělo v lidský bol to staré vážné: „Tak, tak, tak!“ Až jednou za hluboké noci vpad’ požáru k nám lítý drak, nad celou vísku vzteklou mocí svá rudá křídla rozpjal v mžik, a s hůry znělo v třesk a křik to staré vážné: „Tak, tak, tak!“ 45 Vše ztraceno! Z mé rodně chýže ční smutně k nebi černý vrak, i ten se bortí, klesá níže, až těžkou ranou k zemi kles’. A z trosek v posled ještě hles’ pták svoje vážné: „Tak, tak, tak!“ 46