Čapí hnízdo.
Na střeše naší hnízdo z došků
si zrobil milý, známý pták.
Byt jeho podivný je trošku –
půl kola to bez loukotí,
a v něm rád pták náš zanotí
si svoje vážné: „Tak, tak tak!“
I vzešlo jaro. S hlučným plesem
nad krajem vztýčilo svůj znak.
Dech jeho vzňal se polem, lesem
a písně s květy v řetěz spjal,
však pták náš vedl si jen dál
to svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
Pak houkla bouře z plných plící,
lil příval na nás černý mrak,
hrom bil a leckdo s děsem v líci
se pode pevnou střechou třás’,
leč vřavou tou pták vedl zas
si svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
[44]
Žně dozrály, a s polí vozy
se vlekly domů jako rak.
Co písní znělo, vědí bozi,
vždyť v práci dá zpěv úlevu,
a s hůry znělo do zpěvu
to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
Když hlučná svatba kolem výskla,
plál vínem spilý dívčí zrak,
tu puška hřměla, láhev tryskla
a polibkem ret na rtu plál,
pták vztyčen ve svém panství stál
a notoval si: „Tak, tak, tak!“
Leč sousedův ten synek mladý
od svatby chřadnul, ubožák.
To z lítosti prý; lkali všady,
když na hřbitov jej nesli kol,
a s hůry znělo v lidský bol
to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
Až jednou za hluboké noci
vpad’ požáru k nám lítý drak,
nad celou vísku vzteklou mocí
svá rudá křídla rozpjal v mžik,
a s hůry znělo v třesk a křik
to staré vážné: „Tak, tak, tak!“
45
Vše ztraceno! Z mé rodně chýže
ční smutně k nebi černý vrak,
i ten se bortí, klesá níže,
až těžkou ranou k zemi kles’.
A z trosek v posled ještě hles’
pták svoje vážné: „Tak, tak, tak!“
46