Děti.

Augustin Eugen Mužík

Děti.
Když hlad a zima kosí lid a v časné jemu lože stele, on marně hledá práce klid a marně čeká spasitele... Když ženu muže zoufalost svou chladnou rukou děsně škrtí a mezi jejich lásku host se vtírá – příznakpřízrak bledé Smrti: Ach, jak tu srdce v těle mém se zvonem smutku rozhlaholí a každým jeho úderem mne ve prsou to žže a bolí. Leč nejvíce mi v oné strasti jest líto dětí nebohých, těch kvítků, vzešlých nad propastí, kdy celé mládí zmírá v nich. [85] Jak touží k slunci, ale dolů je táhne náruč ledová, a v beznaději časném bolu tma života je pochová. Jen slunce lásky, prsti chleba, a kvítek v nach se oděje, vždyť ku životu jeho třeba jen tvého tepla – naděje! 86