Děti.
Když hlad a zima kosí lid
a v časné jemu lože stele,
on marně hledá práce klid
a marně čeká spasitele...
Když ženu muže zoufalost
svou chladnou rukou děsně škrtí
a mezi jejich lásku host
se vtírá – příznakpřízrak bledé Smrti:
Ach, jak tu srdce v těle mém
se zvonem smutku rozhlaholí
a každým jeho úderem
mne ve prsou to žže a bolí.
Leč nejvíce mi v oné strasti
jest líto dětí nebohých,
těch kvítků, vzešlých nad propastí,
kdy celé mládí zmírá v nich.
[85]
Jak touží k slunci, ale dolů
je táhne náruč ledová,
a v beznaději časném bolu
tma života je pochová.
Jen slunce lásky, prsti chleba,
a kvítek v nach se oděje,
vždyť ku životu jeho třeba
jen tvého tepla – naděje!
86