Vidění.

Augustin Eugen Mužík

Vidění.
Temná půlnoc jako hroby, mlčí nebe, mlčí země, ani tráva nezachví se, ani oblak nepohne se. Jako na dně hloubných moří ztroskotané, jen se zmítá moje čelo... nelze spáti. A přec mrtvo v mojí hrudi, srdce moje ticho stojí. Paměť v mozku, touha v ňadru tvrdo dřímá... nemiluji nikoho, a nenávidím ničeho... Můj vrah i přítel kde že nyní? Láska, závisť, čím je nyní? Nelze spáti... Co to, bože? [116] Přes ramena nahýbá se, schyluje se mlčky, zvolna, tiše ke mě hlava ženy... Chmurná líce mračné čelo, žhavá ruka, chladné tělo... Čeho žádáš? Jsi-li duše přátelská, či nepřátelská? Přišla’s vraždit, přišla spasit? Mlčí, mlčí... Jsi-li bohem zavržena, deset mší dám sloužit za tě. Odpověz mi! Mlčí, mlčí... Výstrahou-lis čili kynem? Mám se smáti, mám-li kvílet? Duše-lis ty křesťanská, či nevěřící? Žádáš sobě? Ticho, temno... 117 Zaklínám tě jménem boha, mluv a pověz! Tvoje rety zamknuly se, tvoje ruce skřížily se, z tvého oka nebeského tryskly náhle světlé slzy, s tvého čela pot se prýští smrtelný a děsně chladný, z tvojí skráně teplá krev se vyřinula... Kdo jsi? Kdo jsi? Jsi jak bůh a jako démon. Ah, již vím. Ty neodpovíš. Sám jen tušit, poznat, nalézt a milovat do skonání tebe každý musí. Ty jsi moje vlasť. 118