Památce Vítězslava Hálka.

Památce Vítězslava Hálka. (K prvnímu provozování Hálkova „Záviše“ v Národním divadle 5. března 1885.)
To praví prostá, tichá lidu báj, že duše mrtvých, opustivše jednou svůj klidný stánek, rajský svatoháj, se s těly svými v tmavém hrobě zvednou a ostavivše hluboký svůj byt ve luny zář a ve hvězd jasný třpyt zas po letech tu po své vlasti vzhlednou. To srdce jejich velké, bouřlivé jim nedá spáti... Jejich citu příval jeť mocnější než fatum neživé, on zvedne kámen, který v hrob je skrýval, on strhá pouta, zvrátí mrtvých řád a silou dávnou, neskrocen a mlád je nese v domov, který vždy jim kýval. A z hrobů těch, co svatý Vyšehrad jich čítá v sobě, z klidné mrtvých říše [119] dvé stínu v pozdní, podvečerní chlad zří pěvec bdící dnesky vstávat tiše a ve tajemné duchu odvaze se bráti zvolna zlaté ku Praze, jež před jich zraky v spánku z lehka dýše. Ty hroby znáte-li? Ach, jeden z nich jste sami často myli slzou žhavou... V něm v retech siných, záhy umlklých jsme uspali tak mnohou píseň pravou, kde každý den se v smutku trudí sám, kde kvílí pták a jitro slzí tam a větru dech jak pozdrav hraje travou. A druhý hrob – – jej dávno smazal čas, a jenom někdy ještě jeho jméno, kdy děd svým vnukům vypravuje, zas s nevolí bývá tajnou vysloveno – – to jméno Záviše, jenž svoji dlaň vztáh’ po koruně, svou by zdobil skráň a začež smrť pak byla jeho věno. Jeť Záviš v drahý oděn zlatohlav a kolem hrdla krve pruh má rudý, a Vítězslav ve prostý, řasný šat své posvěcené, kněžské halí údy, a kudy kráčejí, tam hvězdný lem 120 se splétá na královský diadem a k skráním jich se zvolna snáší všudy. Děl Záviš druhu: „Rci mi, pěvče ty, nač po staletích z neznámého rovu jsi zvábil stín můj, v ticho zakletý, v tu starou vlasť, v tu rodnou půdu znovu? Kde cíl je náš? Já klidně spal svůj sen a vstal jsem z něho dnes, jsa poslušen já – kníže tvému mohutnému slovu.“ Děl Vítězslav: Ó“Ó bratře Záviši, znáš Prahu tu, to srdce vlasti mojí? Zda ucho tvoje také neslyší tluk jeho jasný, který v lad se pojí a svojí hudbou noc kdy rozvlní, hruď duchů nebes blahem naplní a staré rány zacelí a zkojí? Chrám ten-li zříš, jenž českým lidem vzpjat z mé vlasti prsou k nebesům se noří, ten palác prostřed chudých českých chat, ten maják v bouřných, smutných časů moři, tu svatyni, kde prostý český lid smí směle před své bohy předstoupit a jim se svěřit v radosti i hoři? 121 Tam cíl je náš! Jáť staletý tvůj klid jsem zrušil dnes, my mezi svoje děti jsme přišli sem... bys poznal, pozdní lid jak dávnou pověsť hrdinů svých světí a v slavné chvíli svého nadšení se k nebi nese roven plameni, a manům svým tam do náruče letí!“ A tak zde vešli oba pod náš krov a v tuto velkou blahodějnou chvíli zřím stín jich, jak se tiše, beze slov na ňadra věrná v blahém plese chýlí, a kde jim bije vroucí srdce vstříc, tam líbají nás v rozechvěnou líc jak záře nebes zákmit jeden bílý. Nuž vítejte nám vřele oba sem! Dnes jméno vaše na věky se vryje do prsou našich: neb co v skonu svém se božskou mocí do umění skryje, co mluvou bohů zářnou vešlo v nás, to nezachvátí hrob již ani čas – to v prsou lidu nesmrtelně žije! 122