Žně chudých.

Augustin Eugen Mužík

Žně chudých.
Dokonán je práce kus. Boží dary s polí sváží těžký, plný vůz zvolna do stodoly. Veselost v kraj pospíchá, naděje zas žije, nitro volně oddychá, vzpřímily se šíje. Nyní snad těž chudina žně své míti bude! Jaké žně? Vždyť planina holá již je všude! Kdo teď přijde, nachází prázdné stoly, ovšem, to se chudým přihází, že vždy přijdou – po všem. „Ach, proč božích darů nás déšť jen vždycky míjí? [91] Pro každý ten zbylý klas nutno sehnout šiji! Slabá ruka chvěje se, zima vane s polí, krev do mozku žene se, a kříž bolí, bolí...“ Celým k hrobu životem se sehnutým vazem chudina jde klopotem, hladem, studem, mrazem. Shrbené tak bezděčně černé hroudy skryjí... Kdyže, lidstvo, konečně zvedneš svoji šíji? 92