Žně chudých.
Dokonán je práce kus.
Boží dary s polí
sváží těžký, plný vůz
zvolna do stodoly.
Veselost v kraj pospíchá,
naděje zas žije,
nitro volně oddychá,
vzpřímily se šíje.
Nyní snad těž chudina
žně své míti bude!
Jaké žně? Vždyť planina
holá již je všude!
Kdo teď přijde, nachází
prázdné stoly, ovšem,
to se chudým přihází,
že vždy přijdou – po všem.
„Ach, proč božích darů nás
déšť jen vždycky míjí?
[91]
Pro každý ten zbylý klas
nutno sehnout šiji!
Slabá ruka chvěje se,
zima vane s polí,
krev do mozku žene se,
a kříž bolí, bolí...“
Celým k hrobu životem
se sehnutým vazem
chudina jde klopotem,
hladem, studem, mrazem.
Shrbené tak bezděčně
černé hroudy skryjí...
Kdyže, lidstvo, konečně
zvedneš svoji šíji?
92