Přede dnem.

Augustin Eugen Mužík

Přede dnem.
Již svítá den a pozdní hvězdy bledé teď záhy zniknou v jitra třpyt a nach. Své sny a dumy noc i světlo vede, by zrodily se v našich myšlénkách. A lidé? Ti, kdož posud neusnuli, i ti, kdož k novým plesům povstalipovstali, ku nebes výši zírají z té důli a pějí hymnus neb zpěv zoufalý. Ten život jedněm potokem je vlídným, jenž jejich mlýny žene v úsměvu, a jinde hráze nadějí rve bídným a mrtvé na břeh hází ve hněvu. Na slunnou tvář i čelo zachmuřené svit nekonečna padá daleký. To nebe chladně nad námi se klene, žehnáno – kleto – mlčí na věky. [110]