Píseň tuláka.

Augustin Eugen Mužík

Píseň tuláka.
Vy, kdo život utrácíte v rozkoši a snění, o mém žití málo zvíte, pro vás ono není! Z jara skála rodí kvítí, růže pučí z hloží, a ten tulák také cítí, že jest dítě boží. Však ten Bůh, jenž živí ptáky sluncem všechněm hárá, jenom o nás, o tuláky, nemnoho se stará. A přec ten, kdo světem kluše, není zlý a podlý – často klesá v prach a z duše k Velduchu se modlí. 89 Žízni naší pramen stačí, hladu však víc třeba – ó nás nedostatek tlačí poctivého chleba! V noci prosté naše lože, lehkéť naše snění, vždyť ta rodná půda, Bože, ta nám tvrdou není! Tak to chodí dolem, horem až ke Smrti kraji. Na hřbitově zdobou sporém hrob nám vykopají. Mateří tam douška voní dolů až tím hrobem, hloh tam slzy květů roní nad tím bídným robem. 90