Píseň tuláka.
Vy, kdo život utrácíte
v rozkoši a snění,
o mém žití málo zvíte,
pro vás ono není!
Z jara skála rodí kvítí,
růže pučí z hloží,
a ten tulák také cítí,
že jest dítě boží.
Však ten Bůh, jenž živí ptáky
sluncem všechněm hárá,
jenom o nás, o tuláky,
nemnoho se stará.
A přec ten, kdo světem kluše,
není zlý a podlý –
často klesá v prach a z duše
k Velduchu se modlí.
89
Žízni naší pramen stačí,
hladu však víc třeba –
ó nás nedostatek tlačí
poctivého chleba!
V noci prosté naše lože,
lehkéť naše snění,
vždyť ta rodná půda, Bože,
ta nám tvrdou není!
Tak to chodí dolem, horem
až ke Smrti kraji.
Na hřbitově zdobou sporém
hrob nám vykopají.
Mateří tam douška voní
dolů až tím hrobem,
hloh tam slzy květů roní
nad tím bídným robem.
90