Příměří.
Blahé teplo! Ve tvých poutech
k druhu druh se tiskne rád!
Zářné světlo! Ve všech koutech
chvění tvé zřím v plesu vlát.
Vedle krbu kolem stolu
jenom k sobě všichni blíž,
zapijme dnes lidstva spolu
odvěké té bídy tíž!
Kde jsi, soku, nepříteli?
Pojď jen směle přes náš práh,
polibek tě čeká vřelý,
odpuštění dojde vrah.
Kdo jsi sám a bez úlevy,
přisedni sem mezi nás!
Nemáť nade syny Evy
dnes mít moci hlad ni mráz.
[28]
Nechať vínem vzproudí zase
v srdci stará, černá krev,
v bratrském tom hodokvase
nechať zmizí zášť i hněv!
Pryč, vy báje, retem lkavým
jež kdy šeptal chvějný ret,
jediným že hrobem tmavým
jesti ten náš širý svět.
Ahasvere, Kaine, Leare,
které mijí hrobu skryt,
jimž nedáno v zemi šíré
kam svou hlavu položit –
Nezírejte zkrvavělým
okem z temna v jizbu k nám,
také pro vás srdcem vřelým
úlevy a těchy mám.
Mnohý z nás, tak stejně bídný,
vaší trýzně rodný brat,
hledá marně koutek vlídný,
kde by mohl dokonat.
Nezhynulo vaše sémě –
běda! stále poznovu
vaše bída v lidské plémě
klade svoji obnovu.
29
Přec však člověk jednou v žití
rád se sprostí vzdoru pout,
každé srdce touhu cítí
na druhém si spočinout.
A kdo jindy sám šel světem,
dnes se k druhu uklání,
a kde chvěla kletba retem,
dnes jím chvěje žehnání.
Slyšte – co to vane vzduchem?
Zní to smíru hodina,
že jsme všichni bratry duchem,
srdcem – jedna rodina.
Ahasvere, Kaine, Leare,
zmizte za svou oponou,
vaše nářky, kletby syré
v zvucích varhan utonou.
„Narodil se“, zní to vzduchem,
smíru bije hodina,
lidstvo jesti bratry duchem,
srdcem – jedna rodina.
Psáno v noci štědrovečerní r. 1883.
30