V těch dílnách zlatníků jak plno, živo bylo.
Toť krásy nevšední se ukončí dnes dílo,
neb zlato, rubíny a jasné diamanty,
a stříbro, safíry a velké brillianty
se spojí v korunu, již dokonají právě.
Jak bude slušeti té urozené hlavě,
až v kotlů hřmot a ryk a zvučných polnic vřesku
a v hukot salv a děl a pestrých krojů lesku,
v žár zlata, hedvábí a bílých krajek třísni
a v sterých tisíců jásotu, křiku, písni
ji primas vsadí sám na pomazané skráně,
na skráně královské, na skráně syna Páně!
A podle dílny té na místě opuštěném,
kde pouze nevlídný lkal vítr smutným stenem,
keř trní pučel sám a divokými ostny,
vše vůkol probodat chtěl, zlý a nelítostný,
a na to těšil se a snil ve hnusném plese,
jak někdo dotknutím až na krev probodne se,
a zpilý divokou a hříšnou vášní svojí
se houpal po větru a vztekle chřestil zbrojí
a jeho každá snět se jako zmije pnula,
by kohos nalezla a pevně obemknula
a ze své náruče jej nepustila prve,
až syta byla by té čerstvé, teplé krve.
Tu přišel neznámý kdos, velký, z jeho tváře
šla divná, nezemská, jak slunce jasná záře,
a jeho poklidné a převelebné čelo
jak oltář z mramoru se pyšnilo a stkvělo,
a jeho panenské a nedotknuté rety
se chvěly ohlasem nebesky sladké věty.
Snět jednu ulomil a v korunu ji splítal
a v skráň ji vtlačil svou a tak ji vroucně vítal
jak onu zlatou král, již právě v kathedrále
mu kladli na hlavu. Pak klidně bral se dále,
ač teplá, vřelá krev mu s čela tekla na zem –
s korunou Genia, jež rve a pálí mrazem.