I. Nic živého, ni pták, jenž větev chudou

Augustin Eugen Mužík

I.
Nic živého, ni pták, jenž větev chudou Nic živého, ni pták, jenž větev chudou
 a bezelistou opustil již dříve, ni zvěř, jež prázdnou povrhujíc hrudou si v zemi stlala lože mlčelivé. Ni člověk, který nejvíc ze všech tvorů pro hrstku zisku spěchá v trud vždy nový, on domů zašel, zamknuv na závoru svou úrodu a u krbu si hoví. Co zbylo? Nikde hlasu neslyšeti, jen vítr bídně šumaří a zpívá a v dálku nuznou za almužnou letí, a holý strom jak v taktu větví kývá. A ještě echo. Ono neustává, na každý zvuk se neodbytně věsí, a jeho mluva tajemná a lkavá jak vrahy živé svědomí nás děsí. [73] Když zvoláš: „Bože, všady trud a bída, a lásky, štěstí, míru nikde není!“ Tu třikráte ti ono odpovídá: ,není!!! není!! není!( 74

Kniha Květy polní (1887)
Autor Augustin Eugen Mužík