Ruce a ručky.
I.
I.
Ó ručinky hladké, růžové, sněžné,
útlé a andělsky něžné,
kam jste se poděly, žaluji Bohu –
zapomnít zdali vás mohu?
Jako dva motýlci drobní
májových dnů mladostí zdobní
kroužily, vířily v tichounkém letu
na podiv celému světu.
Otcovo těžké, nevlídné čelo
před vámi skrýti se chtělo –
marno: je motýlek obletoval
a hladil a pudil mu smutek i žal.
A matčiny hluboké vrásky –
brázdy to lopoty, starosti, lásky
a útrap údajů, surových let
byly jak vábivý motýlku květ.
[102]
Na nich on houpal se, věšel tak milo
rozkošné to a půvabné bylo!
Hrály jste, vířily prstíčky vy
jako ty peroutky motýlkovy.
Drobounkou žilkou tu běžela krev
tak jako šťáva útlounkých cev
kvítka, jež v tišině prosté
neznámé, šťastno kdes roste...
II.
II.
Ale tu, běda, již přiklusal čas,
motýlka úpal sžeh’, mráz,
povadnul, shruběl útlý ten květ
údery dvaceti let.
Nalehl život a potřeby všední,
nouze se většila ke dni,
jakže teď jinak, než pracovat,
lopotit v stálý, horečný chvat?
Bída a všednosť, dva lační chrti,
buď ty je, neb oni tebe zdrtí!
Pracuj a trp až dokud ti dech:
hrob jen ti jist je z illusí všech.
103
Illuse! Illuse! Rozkošné jitro...
ale mé od včera hladoví nitro,
nemám ni sukénky, šátek pln děr
sotva mne ošatí večerní šer.
Ani již píseň se neozve víc –
zašla, jak skřivánků na tisíc
když počne divoký severu chvat,
na hrob mých rodičů šla ona spat.
A přec ty, Bože, víš, říkají dosud,
že prý si sama svůj spravuji osud –
jenom prý chtít – zlata hned měla bych,
ale to, Pane, byl by hřích!
III.
III.
Těžko je státi, kde uklouzla noha,
a já jsem nadarmo volala Boha.
Dalekoť on kdes, neslyší, sám...
Stiš se, mé srdce, já nereptám.
Do vlasu pozvolna padá mi jíní,
stáří mé líce rukou svou stíní,
přebude, zabude záhy mne svět
jako ten polní zašláplý květ.
104
Ruce mé, černavy, hruby a sprosty,
mozoly jejich jsou hosty.
Krvavé mozoly pálí mne v dlani,
stráví mé bdění a budí mne v spaní.
Ruce mé, svadlý a schátralý list,
osudy života možno z nich číst.
Svadlý a schátralý jest tento list,
ale ne zkálený, vezdy byl čist.
Já nejsem jediná – tisíce nás,
jako kdy květnici popálí mráz,
umřeme, pomřeme, šachta náš hrob,
nebude na něm zlacených zdob.
Leč snad jen z jara že stará ta hlína
v listí se oděje planého vína,
v žlutavý blín a divoké býlí –
kříže stín sotva na ni se schýlí.
Ty ruce mi složte pak v poslední kříž,
budou se modlit tak za hříchů tíž.
Nebuď vám stydno jich – schátralý list,
ale on, pro Boha! vezdy byl čist!
105