Kam starý rok, tam jdeme my
jak zástup jeho robů,
ať trním nebo růžemi
vždy o píď blíže hrobu,
a mnohý z nás v ten příští rok
svůj navždy staví pevný krok –
ve hrobě staví krok.
A mnohý bratr z našich řad,
jenž loni vyšel s námi
na cestě bleskem stižen pad’,
a mnohý pohled známý
dnes v chladné tane mohyle
a dříme sladce, unyle –
jak dítě unyle!
Nuž, vztyčte jejich hesla výš,
ač každá zbraň dnes tichne.
S jich jmény šumná vína číš
nechť v hruď nám silu dýchne,
a slza, mrtvým svěcená,
buď na dno srdce roněna,
těm mrtvým roněna!
Jeť sladký spánek po boji
– kdo nářkem svým jej plaší?
Ó spěte, spěte v pokoji,
vy velcí mrtví naši!
Však živí, dále v Kanaan,
kde z paroba se stane pán,
a každý bude pán.
Co rok, snad článkem bude pouť
zas těch, jež osud sková,
by zápal náš moh’ uvrhnout
v ten starý žalář znova,
a svobody a pravdy cit
v nás rvat a na pranýř jej bít,
jak na kříž Krista vbít!
Však tehda chtěl bych do světa
spět jako Pavel kdysi,
nechť všechna srdce zakletá
můj odpor vichrem křísí,
a hřímat starým prorokem,
že nebyl Slovan otrokem,
a není otrokem!
Že nepřátel meč zrezaví,
náš pluh se skvíti bude,
jich kletby jek se unaví,
náš zpěv se ozve všude,
a žaláře se změní nám
na volnosti a smíru chrám,
na věčné slávy chrám.
Nuž dále, děti Východu,
jak jasná ranní zoře,
a nesme ruch a svobodu
přes nivy, Alpy, moře,
a cestou, jíž spěl starý rok,
zas učiníme jeden krok –
ku svému cíli krok!