Duma na husitském bojišti.
Jako hřbitov dávné minulosti,
na němž pouze v noci duchové
střežíce svých těl setlelé kosti
stanou ještě v tiši hrobové,
tak mým zrakům v podvečerním přítmí
plný smutku kraj se jevil v hled,
až i jakés tajné bázně cit mi
ve prsou svou peruť zvolna zved.
Zřel jsem kol, leč smrtelné mé zraky
nepostihly noci tajemství.
Temno všudy. Pouze skrze mraky
jediná se bledá hvězda stkví.
Kdesi v dáli slyšeti psů lání,
chladný vítr vůni jeseně
bez oddechu po krajině shání,
smutnou píseň zvučí stlumeně.
Dumný zpěve ztraceného kraje,
tichý vzdechu věků ze hlubin,
[133]
zdali vaše dumy, sny a taje
pochopím já, okamžiku syn?
Ve svůj smutek, v staleté to hoře,
v tichý stesk a tajemný svůj bol
šerý kraj ten svoji duši noře
nevšímá si, kdo tu projde kol.
Přišel poutník, postál krátkou chvíli,
ronil slzu, pak se dále bral,
zašel v dáli, v temno svého hrobu
zanes’ žití znoj a srdce pal,
přišel jiný sem zas po staletí,
nevítá jej nikdo ve kraj ten,
aniž brat mu do náruče letí,
brat, jenž dávno spí již mrtvých sen.
A přec v temném, tichém moři času
jeden proud zde vířil bouřlivý,
k bujnému se sešli hodokvasu
Smrť i Děs ti hosté žízniví.
Zde v tom dole na bratrství pili
lidské krve plné poháry,
ke slavnosti sobě zanítili
klidných vísek rudé požáry...
Nyní ticho... Zbroje z ruky klesly,
rezaví zbraň, ruka práchniví,
134
jenom v noci výkřiky a hesly
po staletích vzduch se ještě chví.
Zdá se posud, jak by šedé skály,
borů, stromů, keřů tmavý roj
jako hradba vozová tu stály,
jako cepník, vztýčen v strašný boj...
135