Na rodné nivě.
(Slečně Marii Kautské.)
Od končin nebes k horám dalekým,
jež s blankytem se v tichý pojí lad,
a koupají se v čistém slunečnu
a vypravují drobné pohádky
svým šotkům malým, kteří v kapradí
si zlaté, bájné zámky budují,
a krásným vílám, které ve skrytu
si dlouhé, rusé vlasy česají
a čisťounkou je vlaží rosičkou
a pestrá kvítka do nich vplétají,
jak požehnaný všemi dary stůl
se rodná naše niva prostírá.
Co síly všude, krásy, lahody!
Jak svěží barvy v harmonii lnou!
To moře vzduchu čisté, průhledné
se chvěje tak, jak svatí andělé
by letěli jím tajně. Teplý van
sem větru spěje, vůní opojen,
[146]
a písničku si bzučí veselou.
Zde klasné jezero, tam opodál
se říčka vine květnou lučinou
jak tepna kraje. Jívy na břehu
jak vdovy sedí v smutných myšlénkách
a pláčí v duši a své šediny
do tichých vlnek noří. Starý dub
zde stojí jako otec krajiny
a jeho mocná, plná koruna,
ba každý jeho list jak varhany
do dáli šumí hymnu tajemnou.
Ten velikán snad vítal ve kraj ten
sbor prvních dědů našich, slyšel zpěv,
jímž slavili ten zemský, ladný ráj,
zřel bohy jejich velké, laskavé
a dýchal vůni libých obětí.
Oh, jiný bůh sem přišel z daleka!
Tu švihly topory a svatý háj
se sřítil k zemi s hromným rachotem,
v dál uletěli ptáci posvátní,
a staří bozi zastřeli svouc líc
a zašli navždy – v hory, vody, vzduch....
A ty jsi, děde, všeho svědkem byl.
zpěv „Kdo jste boží bojovníci“ hřměl,
až ku horám se snesl, budil je
z jich věkověčných snů a vážných dum
a zpět se valil mocnou ozvěnou?
147
Zde bitva řádila, zde švihal mlat
a jako suché listí v jeseni
zde střely šuměly. V tvůj pevný bok
jak mnohý oštěp zaryl se a meč,
tvé svaté tělo pálil žhavý lunt.
Ó strome boží, co jsi všecko zřel!
Cos cítil tu, kdy rodné půdy syn
štván z domova a krbů rodinných
jak druhý Kristus cestou křížovou
se do ciziny vlekl... Pod tebou
zde usedli a v pláči volali,
by smrť je trýzně žití zbavila
– neb život bez vlasti je trýzní jen.
Tys, děde, tehdá nejlibější stín
jim stýlal ve skráň. Vyplakali zrak
zpět ve vlasť upřený, pak zašli v dál.
Ó dovol mi, bych jejich památce
zde slzu ronil. Neb co přišlo pak,
toť bídy poušť, toť hrůzy potopa.
Pud lidí, zvrhlý v šelmy nejhorší.
Jen požár všude, zříceniny, dým,
jen mrtvé trupy, krve kaluže,
jen hlad, jen mor, jen hřích a zase hřích.
Zde mlkne v bázni píseň pěvcova,
a chromne ruka, harfu ladící.
Dál do kraje, sic prsa puknou mi!
Buď s Bohem, starče! Dnů tvých posledních
149
kéž mráz se netkne ani parna znoj.
Dál zrak se nese. Kolem ticho tak,
ni tráva nehne se, ni květ, ni klas.
Nač příroda zde myslí? Tajemství
-li velké skrývá svatá její hruď?
O jistě, jistě v taji dumá tak:
„Mne Jaro, času dítě milostné
k životu budí vonným deštěm svým
a vlahou rosou pojí do syta.
Mne léto hřeje, síly dodává
a živné mízy do všech lije žil.
Zde lidstvu strojím živodatný chléb,
tam na výsluní révu pěstuji.
Jáť oltářem jsem Nejvyššího, v dík
mu nekrvavou oběť podávám.
Ó vznešený a svatý úkole!
Být matkou, živitelkou lidí všech
a všehomíra knězem smíření!
Nechť Jeseň přijde – žena chudobná,
a bohatství mne zbaví, klasy mé
již bělají se jako starcův vlas
a šepotavým šumem hlásí se
a tíhnou k zemi. Lidé smrtelní,
vám podávám se celá k požitku.
Jen vezměte a jezte, pijte mne!
Hle, chléb váš živný, totě tělo mé,
a víno krev má. Žijte v pokoji,
150
nechť nehořkne vám slzou denní chléb,
nechť vaše krev jej nikdy neskvrní!“
A ticho všude, jenom zlehýnka
jak zlata jasný zvuk se ozývá
hlas křepelky, a skřivan svobodný
se s plným srdcem vznáší k zenitu,
a pěje píseň klidu, hojnosti.
Ach, rodná zemi, drahá matičko!
Rci, jakou mocnou, blahou náladu
v svém nitru chováš, a ji sděluješ
i lidským prsům? Konejšíš jich spěch,
a sílíš k práci, víře, nadšení,
a zoufalosť-li černá dusí je,
ty nadchneš zas je novou odvahou
a láskou, smírem, odpuštěním. Vzduch,
jejž dýchat dáváš volným dětem svým,
jest jako teplé mléko mateřské,
a ňadra svá, kam vábíš k oddechu,
jsi postlala jim květy mateře,
že voní balsamem. Ó matičko,
nač zlo zde v světě, proč zde teče krev?
Proč vraždí matka vlastní svoji mláď?
Proč bratr brousí dýku na bratra?
Oh, běda, matko! Proč že častokrát,
kdy na tebe jsem hleděl, slouchaje
151
tvůj tajný šepot, žilobití tvé,
a sílící tvou vůní opojen,
přec poklidu jsem neměl, táže se:
Ty rodná půdo, odkud čerpala
jsi vládu, sílu těžkým klasům svým,
zda z potu lidu zotročilého,
jenž denně s jeho čela v tebe tek’,
či z jeho slzí, jimiž tvrdý chléb
si mělnili, či z krve nevinné,
již pokropen byl každý koutek tvůj?
Těch různých barev divné sbratření:
I zeleň bují líp, víc svěžesť plá,
kdy kořeny se její napojí
do syta lidské krve ruměnné.
A lidé, lidé? Běda, matičko:
nad medoviny, vína zámořská
jim lahodí zas čerstvá bratří krev.
Ó prorokyně hluchých neblahá,
v hluk strojů, lží a lidokupčení,
ve vřavě úroků a všednosti,
čím tvůj je hlas, jenž bázní chvěje se?
Čím světu lesk je zlatých klasů tvých
v krvavý plápol jeho dukátů?
V ryk jeho děl a polnic, bubnů třesk,
čím jemná píseň tvého skřivánka?“
Ne, matko dobrá! Výtka nižádná,
ni jaká hořkosť nezasmuť tvůj hled!
152
Ve chléb svých klasů, vína svého v med
nám žluči nepřidávej! Prohlédne
ten člověk jednou, sebe nalezne
a pozná, sám že žaly rozséval,
jež potom sklízí. Meče odhodí
a svalí děla mořských do hlubin
a z okovů a masožravých pout
si skuje pevný, chlebodatný pluh.
Kéž nad mým hrobem vzejde doba ta!
Kéž víteznývítězný ten, z pouta skovaný
pluh poprvé až vnoří, matičko,
se znova tiše ve tvou svatou hruď,
i mých se dotkne kostí neživých!
Ty mrtvé kosti rajskou rozkoší
se naposledy ještě zachvějí,
a s prachem tvým se spojí na věky.
153