Píseň o ráji.
Dobo děctví, žítí mého ráji,
zdaž se mi kdy vrátíš zpět?
půl srdce bych ti postoupil,
jen kdybych tě za to koupil, –
za tě dal bych svět.
Zahrádečka na malém vršíčku,
kol ní plůtek z rokytí:
o jak v budce rád jsem hlídal,
v jasném slunku plynouť vídal
své živobytí.
Vedle naší druhá zahrádečka
plůtek hustý, hlohový,
s Dorotkou jsem si tu hrával,
odešla-li, rád hlídával –
za ni – bláhový.
46
Jestli na mne hodila kdy v žertu
jablátek pár těšínských,
vběhla honem za rokytí
a z mých jablek krupobití
měla jenom smích.
A však dal-li jsem jí kdy jabličko,
zlíbav rtíčky růžené:
prstíčkem mi hrozívala
a mé dárky nazývala
zapovězené.
Ráj však prchnul s jablíčky rájskými,
nechav tužbu v srdci mém:
abych někdy této děvě,
dětinského ráje Evě,
být moh’ Adamem.