Mladý rybák.
Víš, dívenko, nade splavem
jak jsem tenkrát v děctví hravém
tak vášnivě rybařil?
To jsem znával jen radosti,
to jsem vesel – bez starostí
blaze – ó přeblaze žil!
47
A Ty’s tenkrát děvče milé,
také jenom z dobré chvíle,
dlela ráda kol těch vod:
Sebe jsme se arci báli,
ale předobře již znali
já ten Tvůj a Ty můj chod!
Jak jsem nemoudrý já býval,
já se vždycky Tobě skrýval
za tím hustým olšovím:
Tys sháněla kolem splavu
zvédajíc a kloníc hlavu,
proč – ba ani sám nevím.
Kaménků pak’s nasbírala
a s nimi se ubírala,
pod vrbu Tě slonící:
Pak – .... (ó vemte si tu pýchu!)
házela’s v hlasitém smíchu
na mou tichou udici!
Mne to mátlo na počátku,
mnil jsem rybku mít na drátku,
a – již vrh’ jsem z vody ven:
Nic – – – a já se pozasmušil – –;
nu kdož by byl tenkrát tušil,
předce že kdos uloven!
48
Tu se’s teprv ukázala
smíchem v moldánky mi hrála,
a já volal, – jak to víš:
„Lovit chcešli takto asi,
to že snad na věčné časy
ničeho neulovíš!“
Běda, běda, již se vzdávám,
slova svoje odvolám,
dívko, já Ti ukřivdil:
vždyť to cítíme teď oba,
že to děctví byla doba,
že jsem tenkrát – chycen byl!