Zde se vrhám –
(Nad hrobem přítelkyně Fany B......)
Zde se vrhám, tebou odchované robě,
na svou tvář v tvém chrámu, velká matko má:
rci, kde dlí ta kněžka, zasvěcená tobě
světice má, anjel – dívka milená?
Od tebe ji žádám, vyrvanou mi děvu,
navrať ten, co v lůně tvém dlí, svadlý květ:
jen smrt jednou svléká lup svůj z těl oděvu,
ty však přírodo, ty dáš vždy život zpět!“
Tak jsem volal, lkal svůj žal tajemné noci,
žhavá rosa slzí polila mou tvář, – –
tu se hnuly sféry všehomíra mocí,
že jde blíže, soustrast jevíc, slunka zář.
Obor sklesl v dumné utišení znova,
a ve tichém ranních vánků zachvění
tajemná mi východ zašepotal slova:
„doufej, příroda Tvou tužbu vyplní!“
76