Umíráček Karla IV.
(Pověst česká).
Mrtvo, jako příkrov smrti,
spočívalo nad Prahou:
srdce Praha krvácelo
zprávou smutnou, neblahou.
Slze v očích, pospíchal lid
vzhůru k hradu v hoři svém:
tam dlel Karel, otec vlasti,
na lůžku, ach, smrtelném.
Kolem lůžka výkvět říše,
císařská dlí družina, –
Karel k nebi zvedá zraky –
přišla jeho hodina.
Ticho vůkol jako v hrobě,
němě doba utíká,
pod hradem lid český, věrný
přidušeným pláčem štká.
113
Ticho vůkol, jako v hrobě,
teď se Karel usmívá – –:
však slyš, z věže svatovítské
ký to hláhol zaznívá?
Všecky zvony náhle samy
kývají se v krovu svém:
zvoní Karlu umíráčkem
v hlaholu přežalobném.
S věží Prahy stověžaté
zvuk se krajem prostírá,
že nám otec nejmilejší,
že nám Karel umírá.
Dozvučely zvonů zvuky,
jeden jen zněl poznovu
s vížky svaté Kateřiny
tam na Týně Karlovu.
„Již jdu, dítky, Pán mne volá!“
Karel tiše šepotá; –
již se nese jeho duše
do lepšího života.
Hořkým pláčem Praha pláče,
v němém hoři národ dlí,
a zvon s vížky karlotýnské
zní, ať se vlast pomodlí.
114