Svatý Petr, jejž u nebe svého,
ustanovil Pán Bůh za vrátného,
muž to svatý, dobrák hotový,
kterýž, jak to z písma každý ví,
při všem vždycky rád po boku Krista byl,
by co rybář „také něco ulovil,“ –
tento svatý Petr jednou z rána
předstoupil před nebeského Pána,
a s obvyklou v Boha důvěrou,
počal přednášeti žádost svou:
„Od té doby, co jsem opustil již svět,
uplynulo osmnáct set dlouhých let,
a co po všecky ty věky zkusím,
když co vrátník nebe hlídat musím, –
– to Ty, Pane, předce nejlíp víš,
an se svého trůnu přímo na mne zříš.
Ve dne, v noci nemám chvíle ani,
bych moh, poodložit klíče z dlaní,
sotva zavru, musím otvírat,
jedny pouštět, druhé odbývat,
ženám, dětěm místa vykazovat,
vlezlé hříšníky ven vyhazovat,
tak, že věru mnohdy nevím sám,
samou starostí, kde hlavu mám.
A tak bych si po tak dlouhém čase,
jednou rád též odpočinul zase,
a proto bych, může-li to být,
chtěl Tě Pane Bože poprosit,
aby’s, pak-li se Tvé lásce vidí,
pustil mne zas trochu mezi lidi
a mne popřál, přijav za vděk změnou,
ňákou sebe kratší dovolenou.“
Usměvavě řekl na to nebes Pán:
„Nuž, kratičký odskok budiž Tobě přán
a když nežádáš mne o nic víc,
můžeš si jít na zem na měsíc.“
„Aj nač na měsíc, – dí svatý Petr Pánu, –
za týden se vrátím před nebeskou bránu!“
„Jdi si na měsíc, – dí Tvůrce zase, –
hleď však, by ses vrátil v tomto čase!“
Pohlédnuv na Petra, Pán se pousmál,
a nebeský vrátník pryč se ubíral.
Minul týden, minul druhý také,
po Petru však stopy pranijaké;
ba již uplynulo celých týdnů pět,
svatý Petr ale nevrací se zpět;
teprv když se druhý měsíc končit měl
svatý Petr udychán zpět přicházel.
Z očí jakýs žhavý lesk mu hleděl,
klobouk ten mu skoro v týle seděl,
šat byl podkasán a zaprášen,
po boku kus kordu zavěšen,
a rozcuchán tak, plný prachu,
s těžkým srdcem, v těžkém strachu,
a s těžším ještě jazykem,
jako o překot se hrnul sem;
a tak před Pána hned předstoupil.
Pán mlčel chvíli, načež prohodil:
„Petře, kde’s tak dlouho byl?“
„Ach můj Pane, – počal Petr rozjařeně, –
ach tam dole se to žije přeblaženě!
To je slastí, to je vděků,
že bys Pane, – Ty tam jednou být, –
nechtěl z rozkoší těch odejít,
věru ani po vše věky věků!
Země zelená je, blankyt modřičký,
jako šaty tamhle Boží Matičky;
rosa pokrývá lesy, stepy,
plné jsou půdy a plné jsou sklepy;
zvěřinu tam denně k jídlu mají,
a tu vínem, pivem zalívají.
Tam je pořád hudba, posvícení,
svateb, tanců dost, až k unavení,
karty, kostky, maškary,
kudrlinky, kašpary,
rvačky, boule, statní rváči,
vůbec vše, co jenom hrdlo ráčí.
Ba že není divu, že co tam jsem dlel,
na nebe jsem z čista jasna zapoměl!“
S klidem nebeským Pán věčné slávy,
vyslechl si ty Petrovy zprávy
a pokývav hlavou ptal se s úsměvem:
„Nu když je tak krásná, rozkošná ta zem
a lidé tam hojnost všeho mají,
zdali pak si také zpomínají,
komu mají za to vzdávat čest,
a kdo vlastně dárcem všeho jest?
Zda-li pak kdo na mne zpomíná?“
„Jak pak by ne, – Petr počíná, –
na kázaní sice málo jdou,
o mší také chrámy prázdny jsou
a však při hře dostal-li kdo sedmičku,
hnedle volá: jen mi pomož Božíčku!
a kdo v krámě okrádá lid jak jen může,
má tam viset nápis: „Pomoc Boží všecko zmůže.“
Ba jsou mnohá tovaryšstva také,
která za modlení všelijaké,
za růžence, otčenášky a podobné zboží,
dají platit si „ku větší slávě Boží.“
A kdo Tebe Bože, přímo nejmenuje,
ten zas kleje, nadává a zatracuje!“
Na to se Pán klidně pousmál
a Petrovi rukou ještě kyne,
aby, až si trochu odpočine,
k nebes bráně se zas odebral
a tam jako dřív na stráži stál.
Svatý Petr je zas ve své službě;
byť se ale jak chtěl přičinil,
aby celým vrátníkem zas byl,
nemůž’ odolati jakés tužbě;
zpomínka na lidstvo vždy jej mučí,
v uších mu jen pořád zpěvy hučí,
kostky slyší vrhat, hudbu znět,
marně hledí ty sny rozhánět.
Vše ho mrzí, na vše brouká,
na příchozí nevrle se kouká
a když v noci musí duši otvírat,
jenom s hubováním hne se od svých vrat.
„To je klepání zas, – k sobě hovoří,
a pak na duši se zhurta oboří, –
slyšela mne, ona zakuklená,
ať si bába a nebo žena,
až bude mít zas se světa jít,
hleděla si hezky pospíšit,
já si v noci nedám tlouci na bránu,
a pustím ji teprv někdy po ránu.“
To vše viděl Pán Bůh, kde a co jak bylo,
a hned věděl také, kolik uhodilo.
Když pak Petr zase bručel před svou branou,
zákýval naň prstem a vzav si jej stranou,
pravil k němu: „ty si nejsi podoben,
tobě nechce ta zem jaksi z hlavy ven;
mezi lidi tě to stále táhne,
a snad po víně ti hrdlo práhne;
nuže buď si, jdi si k lidem svým,
já tě na celý rok dolů dovolím,
a až vybouříš se a ti přejde chuť
navrať se zas a mým vrátným buď.
Místo tvé pak až k budoucí zimě,
obsadí se na rok prozatímně.“
Na to usmál se Pán a šel dál.
Petr celý udiven tu stál.
Jako hudba mu ta slova Boží zněla,
poskočil si a pak spěchal jako střela
hajdy na zem mezi lidi,
mysle si v té chvíli:
„Však mne Pán můj milý
ani za pět roků neuvidí!“ – –
Třetí den se chýlil k večeru.
Slunko zapadalo v jezeru
a zástupce Petrův, muž to stařičký
právě rozsvěcoval hvězdičky.
Při tom poohlíd’ se na ten svět,
co tam jeho vnuci dělají
a jak hvězdy světlo dolů metají,
když tu vidí koho’s vzhůru přicházet.
„Aj, aj, kýho kováříka, –
starec k sobě v duchu říká, –
toť je Petr – ba že ano! – Petr však? – –
což by mne už klamal i můj zrak?
I ba na mou věru; byl to shon,
před třemi dny ráno, když šel dolů,
sotva že jsme loučili se spolu
a už je zas tady, věru je to on!“
Zarmoucen a smuten zůstal Petr před nebem,
pohlížel na bránu nebes smutným pohledem.
Tvář měl bledou, smutnou, jako by se říci zdál:
„Tak brzkého jsem se návratu přec nenadál.“:
Načež zvolna kráčel k nebes bráně
a pak přímo odtud před trůn Páně.
Pán Bůh pravil pouze: „Aj, hle vrátného!“
Petr však se do pláče dal hořkého,
na kolena padl, hořce lkal
a takto si Pánu stěžoval:
„O Pane můj a milý Bože,
tam dole jest jen pláč a hoře,
hlad i bída stíhá lidský svět,
až mi ouzko jest vše vyprávět.
Vyschly potoky a bez vody jsou studně,
ba i z moří vody prchly do prohlubně,
po celý rok ni nekáplo s oblohy
zhynul klas i strom i kvítek ubohý,
po polích a sadech poušť jenom se prostírá
a lid všechen v slzách tone, hlady umírá.
Po pustých pak krajích, obcích vymřených,
jako havran po mrtvolách zdávených,
stoupá příšerný host, pekla tvor,
děsný mor!
Jemu v patách vražda, loupež, válka stoupá,
bratr v bratrově se krvi koupá
a co smrt a mor byl zachoval,
požár války v jícnu svém zas pochoval.
A když se tak v světě všecko kácí,
převrací a padá v trosky,
ve zmatku se všeobecném všecko ztrácí:
ó jakž bych můj Pane Božský,
v boření tom, kácení a moru
neutíkal k tobě pánu všeho sboru,
k tobě ku věčnému sloupu všehomíra,
který pevně stojí, když vše smrtí zmírá.“
S úsměvem dí Pán: „Nuž, Petře můj,
teď mi o lidstvu zas vypravuj,
zdali v bídě své a ve svém hoři,
pomní, kdo vše dává a kdo boří?
Mluv teď, zdali Boha svého znají
a slov jeho trochu lépe dbají?“
Ó můj Pane, – Petr odpovídá,
kde jaký chrám tichou vísku hlídá,
kaplička kde stojí na rozcestí,
na kopcích kde kříž tvou slávu věstí,
všude plno lidu na modlitbách dlelo,
v slzách tonouc ruce vzhůru povznášelo.
Není v kostelíku oltáříka,
v němž lid ve dne v noci nenaříká,
a ty rozložité síně převelebných dómů,
nejsou s to pojmouti nával milionů,
kterým s očí slza strasti kane,
kteří vzavše prosby korouhev,
putují sem „zpívajíce zpěv:
„Zachovej nás, vysvoboď nás Pane!
Ach již vysvoboď je Pane pánů,
shlédni milostivě s nebes stánu,
nač má svírat hlad a bída lidi,
když to dobrý Otec s nebe vidí,
nač má trpět cnostný s hříšníkem,
když jsi milující Otec všem!
Ó pohleď jim v rozervanou hruď,
milosrdným, milosrdným Bože buď!“
Nebeský Pán na to vážně odpoví:
„Nepostihl’s ještě cest mých, bláhový;
tebe také přepych zemský oslepil,
tak žes s touhou dolů na svět odkvapil,
a teprv ses v hříšném poblouznění svém,
spamatoval lidské bídy pohledem.
Bohatství když, štěstí lid můj ohluší,
musím starati se já jim o duši;
a když vzdorovitě neznají mých cest,
musím za vlasy je k sobě zpátky vést.
Důvěru když v moji moudrost ztrácejí,
ve svá lidská díla kladou naději:
jakž ukážu, že jsou křehcí s dílem svým,
než když díla ta svým prstem rozdrtím?
Když pak je med chlípné neřesti
nakazí a svede v bezcestí,
jakž tu nemoc lépe vyhojím,
než když hořké léky pošlu jim?
Nuž a teď jdi milý Petře domů zas,
střež mi nebes bránu jako po ten čas
a neptej se, čím se Pán tvůj řídí,
hlad a bída když svírá kdy lidí.
Neštěstí a bída těžkým křídlem svým,
povznáší zas ducha k věcem nebeským
a když opanoval ducha hříšný svět,
neštěstí jej táhne zase k Bohu zpět.