Poslední vyprovození.
(Ze Safira dle skutečné události.)
Kdokoliv narodil se na ten bídný svět,
pocítil aspoň jednou matčin lásky ret,
a aspoň jedna slza slasti si jej vítala,
když šťastná matka zrozeňátko slzíc líbala!
Tak citu prázno není žádné srdce matky
v dítěti aby nemělo největší statky,
tak tupým není ňadro otcovo
aby po matce nezlíbal dítě na novo,
a tak opuštěn není nikdo v žití svém,
aby při zrození jej nepřijal kdos s úsměvem.
Avšak, jak mnozí lidé odcházejí se světa,
aniž by pro ně jedna slza byla prolita!
Jak mnozí zemrou v temné, pusté komoře,
aniž kdo pro ně zalká aneb má hoře,
jak mnohý umíraje přitulí se k stěně chladné,
poněvadž nemá v dobu smrti dobré duše žádné
ni matky, ani ženy, aní přítele,
kteří by usnadnili smrti svízele; –
227
nikoho, jenž by křížkem čelo jeho poznačil,
nikoho, jenž by zesnulému oči zatlačil!
Opuštěn, neznán jde tak mnohý člověk životem,
a neznaného chladně zahrabají v zem,
po celý život snášel světa sirobu
a bez průvodu nesou jej i ku hrobu!
Kdo potkáš někdy rakev, prostou, opuštěnou,
již nikdo neprovází s tváří uslzenou,
nikdo, jenž v roucho smutku by se oblekl,
nikdo, jenž u hrobu by aspoň poklekl,
nikdo, jenž do hrobu by hodil přehrsť hlíny,
a „otčenášem“ si na jeho vzpoměl viny:
kdo takou rakev potkáš, vzpomeň sobě,
co budu vyprávět ti v této době.
Když ještě žil a vládl císař František
a po zlých válkách lepší zase nastal věk,
věnoval dobrý císař mnohou ze svých chvíl
procházkám městem Vídní, jež si oblíbil:
ve prostém šatu, beze hvězd a řádů,
jednoho sluhu pouze maje v zadu,
kráčíval sám a sám tak ulicemi
všiml si všeho, mluvil s lidmi všemi
a nikdo nepomýšlel při něm na císaře,
leč, kdo byl někdy blíže pohleděl
do významné, duchaplné jeho tváře.
228
Ta tvář je bleda, šedy jeho vlasy,
to že měl mnohé zlé i dobré časy.
Neštěstí, štěstí, obého dost zkusil
jak zlato v ohni srdce čistit musil.
Neštěstí, štěstí známo jeho srdci,
však víru v nebe nemohly v něm zvrci;
neštěstí, štěstí střídalo se v lidu,
však věrným zůstal lid ten v bouři, klidu;
neštěstí, štěstí císařský rod stíhalo
nad zlato čistším jej však lidstvo vídalo.
Proto i císaři vše čisto jest a svato:
stříbrný jest jeho vlas a srdce – ryzé zlato:
proto žil pro lid jen a v lidu stále
a lid ten modlil se zaň dnem i nocí
v pokoje dobách i ve války mocí
zpívaje: „Bože zachovej nám krále!“
Když tedy šel tak císař jednou v ulic chladu,
a slunko chýlilo se již již ku západu,
tu potká smutný průvod pohřební,
ni zpěváci tu, kněži velební,
ni kříže napřed ani přátel v zadu
šest prken sbito bez ladu a skladu
natřeno černě, na nich žlutý kříž,
tak nese dvé nosičů rakev blíž.
229
I bylo srdce císařovo strastně uchváceno,
že může jedno z dítek jeho tak být opuštěno,
že může smrt bližního být tak pravšední,
že neprovází nikdo jej při chůzi poslední!
I smekl císař, utřel slzu v oku,
sluhovi kynul, by šel s ním po boku,
řka: Vykonejme„Vykonejme aspoň my dva milou cnost,
vždyť to jest křesťanská všech lidí povinnost,
abychom tomu, kdo tak osiřelý jest,
posledním provoděním prokázali čest;
a poněvadž jest tento chuďas sám a sám,
tedy mu já co jeho císař průvod dám.“
A jak tu císař s hlavou nakloněnou
za rakví ubírá se opuštěnou,
a jak lid spatřil pohřeb prostičký,
jak za rakví jde císař stařičký:
tu smekne každý, vzhlédne k nebes stánu
a žehná v duchu svému zeměpánu,
a pohnut císařovým příkladem
s pohřebním ubírá se průvodem.
A muži, ženy, starci, dítky malé,
vše hnuto příkladem je svého krále,
vše tiše, němě bez zpěvu a bez zvonění
ku hřbitovu jde zbožně, v duchu u modlení.
I rozšířil se průvod za kratičkou dobu
nejinak, než jak knížete by nesli k hrobu.
230
U hrobu prodlel císař ještě chvíli,
pokud by rakev dolů nespustili,
pomodlil „otčenáš“ se za mrtvého,
aby ho Panbůh do nebe vzal svého,
do hrobu hlíny hodil, tichá šepce slova
a udělav tří kříže, odšel ze hřbitova.
V tom slunko se již k horám nachýlilo
a po obzoru červánky své lilo
a růžovatě vzplanulo vše v vzdušné moře,
a jak tu dobrý císař kráčí u pokoře,
rozhostí se mu červánkové nad hlavou
a obklíčí stříbrný vlas rudou záplavou,
a co se v oku opozdila slza jasná,
třpytí se nyní jako hvězda vzěstospásná.
A jako sféry by se hnuly divnou mocí,
šepotá větrů vání utajené noci:
Šlechetný skutek tento, křesťanské lásky čin,
s nebeských výšin viděl s zálibou Hospodin;
a slze císařské, modlitby slovo svaté,
uschoval na nebi do zvláštní báně zlaté;
a z báně této bude sypat jich jak požehnání,
kudy se bráti budeš v pozemském Svém putování,
a jako pozdrav anjelský Ti sešle je,
až překročí smrt domu Tvého veřeje;
a jako duhu rozestře je po nebesku,
aby Ti k nebes slávě ukázaly stezku;
231
a před trůn Boží s Tebou přistoupí
a spásu domu Tvému na vždy zakoupí,
a zdobit budou co obzvláštní milost Páně,
vnukův a pravnukův bohatyrské skráně.