Poslední vyprovození.

Václav Antonín Crha

Kdokoliv narodil se na ten bídný svět, pocítil aspoň jednou matčin lásky ret, a aspoň jedna slza slasti si jej vítala, když šťastná matka zrozeňátko slzíc líbala! Tak citu prázno není žádné srdce matky v dítěti aby nemělo největší statky, tak tupým není ňadro otcovo aby po matce nezlíbal dítě na novo, a tak opuštěn není nikdo v žití svém, aby při zrození jej nepřijal kdos s úsměvem. Avšak, jak mnozí lidé odcházejí se světa, aniž by pro jedna slza byla prolita! Jak mnozí zemrou v temné, pusté komoře, aniž kdo pro zalká aneb hoře, jak mnohý umíraje přitulí se k stěně chladné, poněvadž nemá v dobu smrti dobré duše žádné ni matky, ani ženy, aní přítele, kteří by usnadnili smrti svízele; – nikoho, jenž by křížkem čelo jeho poznačil, nikoho, jenž by zesnulému oči zatlačil! Opuštěn, neznán jde tak mnohý člověk životem, a neznaného chladně zahrabají v zem, po celý život snášel světa sirobu a bez průvodu nesou jej i ku hrobu! Kdo potkáš někdy rakev, prostou, opuštěnou, již nikdo neprovází s tváří uslzenou, nikdo, jenž v roucho smutku by se oblekl, nikdo, jenž u hrobu by aspoň poklekl, nikdo, jenž do hrobu by hodil přehrsť hlíny, aotčenášemsi na jeho vzpoměl viny: kdo takou rakev potkáš, vzpomeň sobě, co budu vyprávět ti v této době. Když ještě žil a vládl císař František a po zlých válkách lepší zase nastal věk, věnoval dobrý císař mnohou ze svých chvíl procházkám městem Vídní, jež si oblíbil: ve prostém šatu, beze hvězd a řádů, jednoho sluhu pouze maje v zadu, kráčíval sám a sám tak ulicemi všiml si všeho, mluvil s lidmi všemi a nikdo nepomýšlel při něm na císaře, leč, kdo byl někdy blíže pohleděl do významné, duchaplné jeho tváře. Ta tvář je bleda, šedy jeho vlasy, to že měl mnohé zlé i dobré časy. Neštěstí, štěstí, obého dost zkusil jak zlato v ohni srdce čistit musil. Neštěstí, štěstí známo jeho srdci, však víru v nebe nemohly v něm zvrci; neštěstí, štěstí střídalo se v lidu, však věrným zůstal lid ten v bouři, klidu; neštěstí, štěstí císařský rod stíhalo nad zlato čistším jej však lidstvo vídalo. Proto i císaři vše čisto jest a svato: stříbrný jest jeho vlas a srdceryzé zlato: proto žil pro lid jen a v lidu stále a lid ten modlil se zaň dnem i nocí v pokoje dobách i ve války mocí zpívaje: „Bože zachovej nám krále!“ Když tedy šel tak císař jednou v ulic chladu, a slunko chýlilo se již již ku západu, tu potká smutný průvod pohřební, ni zpěváci tu, kněži velební, ni kříže napřed ani přátel v zadu šest prken sbito bez ladu a skladu natřeno černě, na nich žlutý kříž, tak nese dvé nosičů rakev blíž. I bylo srdce císařovo strastně uchváceno, že může jedno z dítek jeho tak být opuštěno, že může smrt bližního být tak pravšední, že neprovází nikdo jej při chůzi poslední! I smekl císař, utřel slzu v oku, sluhovi kynul, by šel s ním po boku, řka: „Vykonejme aspoň my dva milou cnost, vždyť to jest křesťanská všech lidí povinnost, abychom tomu, kdo tak osiřelý jest, posledním provoděním prokázali čest; a poněvadž jest tento chuďas sám a sám, tedy mu co jeho císař průvod dám.“ A jak tu císař s hlavou nakloněnou za rakví ubírá se opuštěnou, a jak lid spatřil pohřeb prostičký, jak za rakví jde císař stařičký: tu smekne každý, vzhlédne k nebes stánu a žehná v duchu svému zeměpánu, a pohnut císařovým příkladem s pohřebním ubírá se průvodem. A muži, ženy, starci, dítky malé, vše hnuto příkladem je svého krále, vše tiše, němě bez zpěvu a bez zvonění ku hřbitovu jde zbožně, v duchu u modlení. I rozšířil se průvod za kratičkou dobu nejinak, než jak knížete by nesli k hrobu. U hrobu prodlel císař ještě chvíli, pokud by rakev dolů nespustili, pomodlilotčenášse za mrtvého, aby ho Panbůh do nebe vzal svého, do hrobu hlíny hodil, tichá šepce slova a udělav tří kříže, odšel ze hřbitova. V tom slunko se již k horám nachýlilo a po obzoru červánky své lilo a růžovatě vzplanulo vše v vzdušné moře, a jak tu dobrý císař kráčí u pokoře, rozhostí se mu červánkové nad hlavou a obklíčí stříbrný vlas rudou záplavou, a co se v oku opozdila slza jasná, třpytí se nyní jako hvězda vzěstospásná. A jako sféry by se hnuly divnou mocí, šepotá větrů vání utajené noci: Šlechetný skutek tento, křesťanské lásky čin, s nebeských výšin viděl s zálibou Hospodin; a slze císařské, modlitby slovo svaté, uschoval na nebi do zvláštní báně zlaté; a z báně této bude sypat jich jak požehnání, kudy se bráti budeš v pozemském Svém putování, a jako pozdrav anjelský Ti sešle je, překročí smrt domu Tvého veřeje; a jako duhu rozestře je po nebesku, aby Ti k nebes slávě ukázaly stezku; a před trůn Boží s Tebou přistoupí a spásu domu Tvému na vždy zakoupí, a zdobit budou co obzvláštní milost Páně, vnukův a pravnukův bohatyrské skráně.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

francie, veličenstvo, napoleon, tuilerie, císař, revoluce, bourbon, paříž, rus, robespierre

261. báseň z celkových 535

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. MADAME MÈRE. (Josef Svatopluk Machar)
  2. V PODSVĚTÍ 1915. (Josef Svatopluk Machar)
  3. OSUD (František Gellner)
  4. MATCE. (Jan Opolský)
  5. KONEC SVĚTA. (Josef Svatopluk Machar)
  6. XI. MAMINKO MOJE... (Josef Svatopluk Machar)
  7. V. VELIKÁ PANICHIDA.*) (František Ladislav Čelakovský)
  8. VÝSTRAHY (Antonín Sova)
  9. CREDO. (František Zavřel)
  10. NICOLAS CHAMFORT. (Josef Svatopluk Machar)