Ty černé šaty... syna jedináčka
mi vojna vzala... Ale nepad, nepad
a také nemoc mi ho nezkosila –
snad ani práva nemám v těchto časech
mít smutek po něm, ač jen láska ke mně,
jen láska ke mně zhubila mé dítě. –
Můj dobrý Teddy – máte trpělivost
vyslechnout neštěstí mé, pochopíte,
že octla jsem se v sběhu událostí,
jež nemohu si nijak srovnat v hlavě?
Můj dobrý Teddy!... V podzim mého žití
mi přišel jako záříjové slunce,
– let beznadějných čtyřicet mi prchlo,
když narodil se mi můj jedináček –
a světem byl mi, když jsem opuštěná
ve světě stála... To vám bylo dítě!
Když jako student sedal nad učením,
já musila s ním všecko prodělávat,
já zkoušela ho, já s ním časovala
latinsky, řecky, tvarosloví, skladbu –
maminko, pomoz! – věřte, pane drahý,
já mohla klidně jít s ním k maturitě
a jistotně bych byla nepropadla!
A tímhle soužitím má zmládla leta,
a všecko bylo ve mně osvěženo –
jak starý kaštan, když si v teplém září
zakvete znovu! A tak šlo to dále:
už právníkem byl Teddy, už měl kníry,
leč pro mě stále zůstal jaksi hochem
a chtěl jím zůstat. Já si často řekla
(a řekla teskně): tohle všecko mine
a musí minout, do světa ti půjde
a odpoutá se – připravit se nutno
a uvolnit ho raděj dobrovolně,
než zpřetrhá ti rázem svazky duše –
a tak jsem o něj rozdělit se chtěla
i posílala jsem jej na zábavy,
divadlo, koncert, věneček a výlet,
kde mladý člověk seznámí se, najde
styk přátelský či dívku, která maně
pak společensky dál jej vychovává –
ne, smál se pouze, pohladil mi líce:
Maminko, s tebou! – S ním jít musila jsem,
když vypravil se... Tak mi, pane, zůstal
a tak jsem, myslím, smrt mu připravila...
Pták moudřejší je, myslívám si často –
když mládě opeří se, lítat může,
sám vyvede je z hnízda, letět nechá
a na dále žít samostatným žitím –
neb večer s ránem spojiti se nedá,
pták ví to, ale, bohužel, ne člověk.
A to je tuhý, nenapsaný zákon,
kdo poruší jej, sám se pokutuje...
Můj Teddy zůstal dítětem a hochem,
já maminkou mu. Bývá obyčejem,
že mladý muž rád (jako by se styděl
dát průchod vřelým citům lásky k matce)
cit obaluje drsnou tvrdou korou
a na cynika si tak trochu hraje –
můj Teddy ne. To „maminko má“ – jeho
vždy znělo dětsky poctivě a teple –
mé dítě drahé!... A teď přišla válka
a narukoval. Nemohu vám líčit
tu chvilku posledního rozloučení
a vše, co potom přišlo. Den mi plynul
jen v trapném vyhlížení listonoše,
zda nese něco. Bíížil-li se k domu,
já muka vystála, než schody přešel
a přines psaní – byla nová starost:
já počítala, jak už dlouho tomu,
kdy list byl napsán, co vše od té doby
se státi mohlo – – map jsem nakoupila
a studovala každý pohyb vojska
a stopovala železnice, cesty
a hádala, kde as je dítě moje...
To byly dny mé. A ty noci, pane,
kdy každé pomyšlení padne na vás
jak balvan hrozný, každá obava se
jistotou stává – oči tonou v slzách,
a hlava hoří, člověk pak se modlí
jen proto, že už v zoufalosti neví,
kam prchnout sobě... Noc je beze spaní
jak moře dlouhá – a když někdy k ránu
zmučená duše v polosnu se zklidní,
tu náhle zřetelně vám v uchu zazní:
Maminko moje – – Ach, je konec všemu!
Psal obden. Často deně. Vždy mě těšil,
jak myslil, že mě právě těšit může.
A já zas jemu psala. By se šetřil
a pozor dal, by nemoc neulovil,
by nepil nikde z vody znečištěné
a jídel nejed polouvařených –
leč o svých mukách neřekla jsem slova.
A poslala mu teplé zimní prádlo
a všecko možné – bože, byl mým světem
a životem byl celým žití mého!
– A tohle poslední je lístek jeho.
Toť všecko teď, co po Teddym mi zbylo.
Zde vidíte: že příštího dne půjde
v bitevní čáru, a dál – – bože, bože,
ubohé dítě, jediná já mohu
rozumět tomu, jediná já vidím
do duše tvojí – nemám prý mít strachu,
když bude nejhůř, dá se klidně zajmout
– to „klidně zajmout“, vidíte, to napsal –
„živ chci se vrátit, maminko má, k tobě,“
a tohle napsal jenom pro mé oči,
jen pro mou chvějící se starou duši.
Dětinským způsobem svým chtěl mě těšit –
a zatím hleďte: modrým razítkem tu:
„Úředně prozkoumáno“. Potom řádka
inkoustem psaná: „Praporčík E. L–s
byl pro zbabělost tuto oznámenou
válečným právem zastřelen.“ Můj Teddy!
A takhle, pane, vraždí taky láska –
i láska k matce – –