Hudba Čechů.
Vládnou Češi, slavně vládnou,
s národy jim sláva vstává:
a od věků před jich mocí
svět se koří, – otřásává.
Nemaj’ korun, nemaj říší,
aniž hřímaj’ světu slovy,
o vševládném ale Čechu
mocná jeho hudba poví.
Hudba česká, – mocná mluva,
mnohé oko v slzách stopí;
co však v jejím lůně skryto,
Nečech nikdy nepochopí.
Nepochopí nikdo zvuků,
které tajemná noc skrývá,
slavíček když z útrob srdce
o zašlém dnu jasném zpívá.
260
Nepochopí nikdo smyslu,
jenž se v hudbě české skrývá,
zpomínka když na dny slávy
s hudbou slepce v jedno splývá.
Proč by o prchlých dnech jasných
mocnou písní nezazpíval,
vždyť ubohý proto oslep’,
že se v slunce slávy díval!
Přidušeně nyní pěje,
posvátných nám zpěvů runy:
jediný jen divý zvuk dí,
český lev že sáh’ to v struny.
A teď mlčí a duch jeho
nad svým velkým hrobem dřímá:
za to ale z plných ňader
živí hudba se – a hřímá.
Národ mlčí – sní a mlčí, – –
tiše lká jen v Božím stánu,
hudba však zaň mocně žádá
spásu na osudův Pánu.
Zapěj národe jen mluvou,
jež se ve tvé hudbě skrývá
a věz, že se po tvém žalmu,
veškerý svět rozezpívá.
261
Vždyť tvá moc a vláda s každým
novým národem ti vstává,
tvé hudbě se světy koří, –
hudba ta jest Čechů sláva.