Rád bych byl tam tím javorem,
co stojí vedle vody:
dosáhl bych let tisíce
a přečkal lidstva rody.
Zulíbán, když vše ještě sní,
paprškem prvním z rána,
skráně má ještě z večera
červánkem zulíbána.
Každičkým jarem znova mlád,
ptačího zpěvu schrání,
každý rok velebnější stín
ve vodách i po stráni.
Zadumán v tuhý zimní čas –
u vnitř pln zdraví, síly –
v ňadru pln bájí podletních,
pln snů o májův chvíli.
Probouzen z jara k životu,
pln poupat a pln květů,
a na vše zírá sluníčko
s blankytných, lepších světů.
A v ňadru tvrdý tak, že hruď
mi sotva zryl klín blesku,
a po bouři hned v slunci zas,
v nesčetných kapek lesku.
V noci mně svítí luny zář,
sbor mušek svatojanských,
uspí mne lkání slavíkův
z hájů a sadů panských.
A lidi viděl bych jít kol,
jak rodí se a stárnou
a jak se světem klopotí,
činností mnohotvárnou.
Řadu bych dějin světových,
paměti vštípil věrné,
dnes co je velkým, bylo by
mně starci malicherné.
Poutník by stanul v stínu mém,
dětičky s hrami svými,
lidem bych věstil, co bylo
před věky pradávnými.
A až bych věky přečkal již,
na tisíc let byl starý,
člověk by ze mne shotovil
kolébku, stůl, dům, – máry.
V kolébce by si dědátko,
o žití máji snilo,
za stolem by se vínečko
snad na mé zdraví pilo.
V domě by život panoval,
hned veselost, hned bída,
jak se v tom žití pozemském
podivně osud střídá.
Tak žil bych s lidmi, cítil vše,
i za rakev jim sloužil:
v té nalezl by poutník klid,
po němž dřív marně toužil.
Když tě tak vidím, javore,
jest mi tak teskně, bolně
a předce zase volno tam,
tak blaze nevýslovně!
Rád bych byl tebou, javore,
tam u té tiché vody:
dosáhl byl let tisíce
a přečkal lidstva rody.