Zvonek šťastného.

Václav Antonín Crha

Zvonek šťastného.
Na lůžku smrtelném král leží, opodál lůžka klečí jeho syn: „Zde odevzdávám trůn Ti, synu, opatruj Tě i zem Tvou Hospodin! Bůh opatruj Tě na Tvém trůnu, na trůn se štěstí zřídka usměje; nestěstí vráží naň jak příval a štěstí sotva jako krůpěje.“ 500 I zemřel král. Syn ujal vládu a kde a jak jen moh’ se přičinil, aby smyl všecky stopy v zemi, které kdy osud zlý byl zavinil. A na hrad zavěsit dal zvonek a rozhlásiti všude po zemi, že, šťasten jsa, vždy zvonit bude a v neštěstí že zvonek oněmí. Na vížce přímo nad ložnici zvonek je k slovu krále zavěšen a král je jist, že zvonit bude, jak mile nachýlí se každý den. Však minul den a minul druhý, král dobře činí svým i zemi své, však když jde zvonit, zamyslí se, a nezazvoniv ani – zpátky jde. Tu našel rádce. „Dnes mi zvonku rozhlásíš zemi, že jsem šťasten byl!“ Však než se nachýlil den první, zradil jej rádce a král – nezvonil. A přítele měl také jednou, a již šel štěstí vyzvánět; – tu spatří s odpůrcem jej v řeči, a nezazvoniv z ložnice jde zpět. 501 Nuž, bez rádce a bez přítele zasvětím národu se sám a sám a pod každičkým tichým krovem si dobré šťastné lidi odchovám. Tak mysli král, tak také jedná a pod večer, když slunce jde již spat, spokojen, šťasten chce jít zvonit, tu však sem zástup lidu žene chvat. „Ó králi, vysvoboď své děti, nepřítel blíží se sem zdálečí!“ A dobrý král je nucen sáhnout na místě po svém zvonku, – po meči! A tak již stárne, vlas mu bělí a ruka slábne s vládní otěží, však, byť i někdy šťasten zdál se, přec zvonek stále mlčí ve věží. Tu když už k smrti hotoví se, zaslechne pláč a nářek pod hradem a ptá se, co to znamenat má, a slyší, že to lid jde v pláčí sem. „Ó, přiveďte mi sem mé dítky, oni mne předce, předce milují!“ Tak praví král a v loži vstane, a do síně sem lidé vstupují. 502 „Tak vy jste přec mne milovali?“ táže se král a lid mu odvece: „Můžeš-li si kus žití koupit, lid koupí Ti jej krví ze srdce!“ Tu překonán král slastí rajskou uchopí provaz zvonce v objetí, prvně a posledníkrát zvoní a duše jeho k nebi odletí. (Z něm.)