Na lůžku smrtelném král leží,
opodál lůžka klečí jeho syn:
„Zde odevzdávám trůn Ti, synu,
opatruj Tě i zem Tvou Hospodin!
Bůh opatruj Tě na Tvém trůnu,
na trůn se štěstí zřídka usměje;
nestěstí vráží naň jak příval
a štěstí sotva jako krůpěje.“
I zemřel král. Syn ujal vládu
a kde a jak jen moh’ se přičinil,
aby smyl všecky stopy v zemi,
které kdy osud zlý byl zavinil.
A na hrad zavěsit dal zvonek
a rozhlásiti všude po zemi,
že, šťasten jsa, vždy zvonit bude
a v neštěstí že zvonek oněmí.
Na vížce přímo nad ložnici
zvonek je k slovu krále zavěšen
a král je jist, že zvonit bude,
jak mile nachýlí se každý den.
Však minul den a minul druhý,
král dobře činí svým i zemi své,
však když jde zvonit, zamyslí se,
a nezazvoniv ani – zpátky jde.
Tu našel rádce. „Dnes mi zvonku
rozhlásíš zemi, že jsem šťasten byl!“
Však než se nachýlil den první,
zradil jej rádce a král – nezvonil.
A přítele měl také jednou,
a již šel štěstí vyzvánět; –
tu spatří s odpůrcem jej v řeči,
a nezazvoniv z ložnice jde zpět.
Nuž, bez rádce a bez přítele
zasvětím národu se sám a sám
a pod každičkým tichým krovem
si dobré šťastné lidi odchovám.
Tak mysli král, tak také jedná
a pod večer, když slunce jde již spat,
spokojen, šťasten chce jít zvonit,
tu však sem zástup lidu žene chvat.
„Ó králi, vysvoboď své děti,
nepřítel blíží se sem zdálečí!“
A dobrý král je nucen sáhnout
na místě po svém zvonku, – po meči!
A tak již stárne, vlas mu bělí
a ruka slábne s vládní otěží,
však, byť i někdy šťasten zdál se,
přec zvonek stále mlčí ve věží.
Tu když už k smrti hotoví se,
zaslechne pláč a nářek pod hradem
a ptá se, co to znamenat má,
a slyší, že to lid jde v pláčí sem.
„Ó, přiveďte mi sem mé dítky,
oni mne předce, předce milují!“
Tak praví král a v loži vstane,
a do síně sem lidé vstupují.
„Tak vy jste přec mne milovali?“
táže se král a lid mu odvece:
„Můžeš-li si kus žití koupit,
lid koupí Ti jej krví ze srdce!“
Tu překonán král slastí rajskou
uchopí provaz zvonce v objetí,
prvně a posledníkrát zvoní
a duše jeho k nebi odletí.