KVĚTENA.
Elišce Krásnohorské.
Nad Vyšehradem, svatým otců sídlem,
se rozklenulo jitro májové.
Vše kol se jitřní rosou zatřpytilo,
a nebem táhly mráčky růžové
jak ovce na pastvu. A dole též
se brána hradu otevřela, z ní
své ovce hnala dívka na pastvu,
spanilá Květena, dceř hradního,
a zpívala si prosté písničky,
jak mladé srdce samo si je skládá,
a ovečky šly tiše za hláskem,
jehňátka bílá svojich u matek,
a nejmladší z nich nesla Květena,
jak beruška tak sama útloučká
a nevinná. Jde sama se stádem,
jen s velkým psem, jenž strážně obcházel
a štěkal.
[27]
Jako malé děvčátko
ji kněžic Václav znával, na klíně
ji choval, houpal, a to malé dítě
se smálo šťastně, rozdíl neznajíc,
zda bratr to či cizí, vznešený
či prostý jako ona – milým byl
jí stejně.
Ne tak mladší Boleslav –
ta jeho vzdorná, zarputilá tvář,
ta často dítě děsila, on marně
chtěl něžně ji a vlídně pohladit,
jak před strašidlem před ním prchala,
a u Václava úkryt hledala,
než prudký Boleslav zas odešel.
Tak rostli všichni, netušíce dosud,
čím budou, jako netuší puk mladý,
čím jednou bude – trním nebo růží.
A na Tetín když Václav odcházel,
by v svatých naukách u báby se učil,
jak truchlila vždy Květena; a hned
zpěv její zmlkal, jako pěnička,
když na blízku kdes tuší jestřába –
i ovce její, jak by znaly též
žal pastýřky své, hlavu věsily
a šly tak smutně... Marně Boleslav
ji lákal do sadu a hnízdečko
jí okazovat chtěl a pohádky
28
jí vypravovat, z kvítí věnce plést,
vše odmítala Květena, ni jednou
se neusmála naň, líc chmuřila
jak drobný květ, jejž bouře naplní
až po kraj deštěm. Chodil tedy sám
a mlčky Boleslav, pěst zatínal
a mluvil k sobě slova hrozivá...
A časem vyšed za pastýřkou v pole
jak Zloboh před ní stanul, zjevem svým
hned splašil stádo, ani strážný pes
že nemoh’ sehnat je. „Jdi pryč, jdi pryč,“
volala Květena. „Přec vidíš to,
že nechceme tě, nemáme tě rádi!“
A Boleslav, jak přišel, odcházel
a mluvil jen si: „Nemají mne rádi –
mne nemá nikdo rád – a také já
rád nebudu mít nikoho – tak buď!“
Však za to, když se Václav navracel,
to jak by slunce vzešlo Květeně.
Již dávno v hradě ptávala se, kdy
zas přijede, dny počítala, noci,
pak polním kvítím vyzdobila se
a ovce kvítím ověsila pestrým
a běžela mu v ústret. Na koni
jel statný mládec, mířil ke hradu,
však z dálky už ty ovce uviděl
i sličnou pastýřku jak mladou vílu
v jich čele – sotva Václav poznal ji,
29
jak vyrostla a ještě zkrásněla.
Ba, už to prosté dítě nebylo,
však vážná panna, duší, myslí jen
to dosud bylo dítě nevinné.
Jak letmo spěla v náruč Václavovu –
však prostřed cesty náhle stanula
a zapýřila se jak červánek,
a nesměle pak přistoupila blíž
a mlčky jen mu podávala ruku.
Leč Václav hbitě s oře seskočil
a dívku zdravil, vítal, dlaň jí tisk’
a na vše ptal se, co kde nového,
co Vyšehrad, co ona dělá zas,
zda vzpomínala naň... A Květena
jen pýřila se víc a mlčela.
,A tvoje ovečky, jak těm se daří?... ’
A vida jejich stádo usmál se:
,Je požehnané stádo to, a dobře
je tak – hleď, Květeno, jich vlna
se hodí, chudým bude potřebí
na oděv zimní... Podzimek je tu,
a zima přijde, budem pracovat,
by měli brzo teplý oděv. Ty
mít budeš u Boha tak zásluhu,
že’s přispěla svou hřivnou chudým též,
neb Jemu půjčuje, kdo chudým dává –
a já, jak budu tobě vděčným za to!’
A ona řekla:,Vem si, pane můj,
ó vem si vše, vše vezmi si, co chceš,
30
já vypěstila je, můj otec rád
mně dal je, vem si, kníže, co jen chceš!’
,Dík, Květeno, dík, drahá, za ten dar,
však proč díš ,kníže’, ne jen ,Václave’?
Jsem tedy pouze knížetem ti už,
ne soudruhem, ni přítelem?...’
Ač na rtu měla slovo Květena:
Jsi,Jsi víc mně, dražší, nežli bratr každý,
víc než kdo z lidí drahé jméno zná,zná,’
přec děla stoudně jen:,Jsi, chceš-li tedy,
mně přítelem!’
,Ba navždy,’ Václav řek’.
Tak nové pouto mezi nimi stkáno
jak vlny pásmo jemné, útlounké,
a přece pevné, mocné, trvalé...
A na stavu se Žití tkalo dál.
Byl Václav kněžic rostlý, spanilý,
jak lípa mladistvá, jež květů plná
a medu pro všecky; a jemu u paty
jak jabloň mladá prvním ve květu
Květena milá, zatím Boleslav
jak šerý doubec stranou stál, tak sám,
a viděl vše a cítil a jen trpěl.
A léta míjela, co žili tak.
Václavův věhlas zemí tiše rost,
a moudrost jeho, něha, dobrota,
31
to byla lidu řeč, jíž nejraděj
se široširý ozýval náš kraj.
A každý těšil se a Boha slavil,
že dal té zemi toho kněžice.
Však nejvíc nad tím dívka plesala,
a den ten vždy jí velkým svátkem byl,
když v komnatu mu vlnu nesouc, jej
tam zřela jako světce v nebesích,
– neb tak se zdál jí být – ač sama též
jen byla světicí, to nevědouc,
a pěstovala ovečky své dál.
Teď teprve je ráda v pastvu honí,
neb ví už proč....
Však časem stalo se, že pojednou
zvěst hrozná k Václavovi doletla:
„Květena mrtva u svých ovcí leží,
pojď, rychle pojď, ó kníže, viz ji sám!“
A Václav běžel, letěl do polí.
Tam prostřed kvítí leží Květena
a sama jako utržený květ.
Pes běžel Václavovi vstříc a lísá
se k němu, skučí, jak by o pomoc
jej prosil, ovce všecky zmateny
kol pastýřky své stojí, žalně mečí.
A lidu zástup dokola se tísní,
ten radí, ten zas pomáhati chce.
Jak uviděli Václava, tak všickni
32
se k němu obracejí: „Pomoz, pomoz,
ty muži boží, dobrý Václave!“
A Václav smutně stanul nad mrtvou,
co počít nevěda – a slzel jen...
Též Boleslav sem prudce přichvátal,
pad’ na to tělo mrtvé dívčiny
a vášnivě je líbal, pak je vzal
a divoce se usmívaje, křičel:
„Což, Václave, to tebou nepohne?
Zde je, je mrtvá, moje nevěsta –
ač vím, že milovala tebe, tys
však o lásku mne její oloupil!“
„Já?“ Václav klidně v slzách děl, „to, bratře,
se mýlíš, mýlíš, ženě nižádné,
já srdcem vždy jen nebi patřil jsem
a svému lidu!“
„Nuž, teď nastal čas,“
křik’ divě Boleslav, „kdy nebe své
vzít můžeš na pomoc, ó, jak jsi na ně
vždy spoléhal, teď vzývej nebe to,
snad k vůli tobě zázrak učiní,
a vzkřísí Květenu!... Sic jinak, nač
by byla víra tvá i modlitba,
tvé dobré skutky, pro něž lid tě chválí?...“
„Tak, tak,“ dav volal. „Učiň, Václave,
ten zázrak, navrať život Květeně!
Chcem’ zázrak, zázrak vidět od tebe –
sic ničím je tvůj bůh i víra naše!“
33
„Ó, nerouhejte se,“ děl mírně Václav,
„jeť všecko tady boží vůle jen,
bůh život dává nám i béře jej,
a jestliže už poslal smrt, jsou marny
vše naše nářky, prosby, repoty,
však není-li to smrt“ – tak silněj děl –
„neb chce-li On tu zázrak učinit,
i nehodným nám – On jej učiní.
Zde Kniha je, ta kniha života!“
I vyňal evangelium a zbožně
je políbil a místo vyhledal,
jak vzkřísil Ježíš dceru Jairovu,
děv jí, už mrtvé: „Dívko, pravím, vstaň!“
A knihu dívce na hruď položil
tím listem zázračným, tu svatou knihu,
jež studnice je žití věčného,
a vzhlédnuv k nebi, zbožně ruce vzpial
a řekl: „Otče, vždycky věřil jsem,
že chceš-li, můžeš zázrak učinit –
nuž, staň se vůle tvá, Tys všeho Pán,
Pán života i smrti. Ne mně k vůli,
však těmto k vůli, aby uvěřili,
že’s jediný Ty všeho Bůh a Pán,
– já věřit budu stejně v tebe dál,
ať život vrátíš dobré dívce té,
či ať ji necháš mrtvou klidně spát,
a duši její vezmeš do ráje – –
však učiň přece, Otče, zázrak ten!“
34
I hleděl k obloze, kde z mraků šlehlo
v ráz slunce vítězné, jak Bůh by sám
se zjevil lidem... Divnou, nadzemskou
pobádán mocí, k dívce Václav stoupil,
ji ujal za ruku a tiše děl
jak tenkrát Ježíš dceři Jairově:
,Ó, dívko, dívko, pravím tobě, vstaň!’
A ona z hloubi vzdychla, ruměnec
se vracel do tváří jí, po chvilce
povstala zdráva, svěží, růžová,
a děla jen: „Kde jsem... Já sladce tak
jsem spala – kdo mne ze sna probudil...
ty Václave?...“
„Ne, Bůh to byl, on sám,“
děl Václav v slasti, usmívaje se
a ruku tiskna jí, co kolem dav
se vrhal do prachu a „Zázrak!“ volal –
„Bůh velký zázrak tebou učinil,
náš Václave! ó díky tobě, sláva!
Tys mrtva byla, drahá Květeno,
on vzkřísil tebe, Václav, Václav náš!“
„Ty, Václave?“ tak dívka plesala,
„ty, dobrý, milý, jak ti děkovat –
ach, čím mám splatit tobě život svůj?“
A rdíc se cudně jako polní mák
šeptala tiše: „Tvá jsem, Václave,
tvá věčně celá, srdcem, životem!...“
„Ne, mojí ne, však boží, dívko, jsi,
nebesům patřit máš,“ děl Václav jemně,
35
„já odevzdávám jim ten poklad čistý,
jak z boží ruky vyšel na náš svět.
Co půjčilo nám nebe, vracíme
mu zas, ó budiž jeho, drahá, dál!
Jsi jeho od těch dob, ne naší už,
jen modlitbou jsi s námi – za nás pros –
na křídlech svých s ní stoupej výš a výš,
ty čistá, vyvolená, světice!“
A ona před něj zbožně poklekla,
on na hlavu jí ruku položil
a křížem žehnal ji, tu hlavu krásnou
však mrtvou od té doby pro ten svět.
Ve zbožném tichu odmlčel se dav,
a ztišila se celá příroda,
jen slunce plálo jako oltář nebes –
jak oltář velké slavné oběti
za dobrý lid a za smír jeho s nebem.
A prostřed davu dívka vracela
se v svatý Vyšehrad, dnes naposled
své stádo vedouc – – zítra nebude
již pást své ovce – – ve zdech klášterních
jen bude vzpomínati zašlých dob,
a její vzpomínky a myšlenky,
ty budou modlitbou jen, jako ptáci
bělostní budou vylétati z prachu
a vznášeti se výš – ó za nás pros,
ty světice, ty bílá lilie,
a za křesťanský ten svůj český lid!
36
A tak se brána za ní zavřela,
a Václav nadzemsky se usmíval
a tiše kráčel k svému domovu,
co Boleslav se bolně ve rty hryz
a šeptal, žhavé slzy stíraje:
„Ty draze mně to splatíš, Václave!...“
37